Středa 26. ledna 2022, svátek má Zora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Demokratická sebeobrana

Česko

KOMENTÁŘ

Soud dokázal souvislost mezi slovy členů Dělnické strany, jejich ideologií a projevy násilí

Na středeční rozhodnutí Nejvyššího správního soudu rozpustit Dělnickou stranu reagovala naprostá většina veřejnosti i médií podle předem daného schématu. Zatímco jedni rozsudek soudu přivítali s tím, že neonacisté „bojující se Systémem“ nemají v české politice co dělat, druzí pochybovačně dodávali, že zákazy nic neřeší a extremistickým stranám jen zvyšují publicitu. Do této snadno předvídatelné šablony patří ještě třetí názor, podle něhož je každý takový zákaz údajně licoměrný, dokud nedojde i k rozpuštění KSČM. V komentářích tak převládla stereotypní názorová nuda a mnohokrát přebraná klišé, přestože rozsudek soudu si hned z několika důvodů zasluhuje pozornost.

Výjimečný zásah Rozhodnutí rozpustit politickou stranu, nebo i jen pozastavit její činnost je zcela jistě výjimečným zásahem do fungování demokratické politiky, který vždy vyvolá protichůdné reakce. Naše dvacetiletá zkušenost s politickým pluralismem však přesvědčivě zpochybňuje naivní, i když kdysi celkem populární názor, podle něhož by se neměla žádná politická strana stavět mimo zákon a i ty nejnenávistnější protirežimní síly by měly mít právo na existenci a demokraté by je měli porazit ve svobodných volbách.

I v českém právním řádu totiž postupně převládl obecný princip tzv.. demokratické sebeobrany, který se kdysi prosadil například v poválečném Německu jako ústavní pojistka reagující na formálně ústavní a demokratický nástup nacismu. Podle tohoto principu se musí dnešní ústavní demokracie důsledně bránit proti všem, kdo by chtěli ohrožovat její existenci, a hlídat a chránit své instituce před extremisty všeho druhu, od neonacistů přes levicové bojůvky až po náboženské sekty a sdružení, jako například scientology. K tomu slouží nejen trestní a správní zákony, ale dokonce i zvláštní zpravodajské služby, které mají za úkol monitorovat politický extremismus, jako například německý Spolkový úřad na ochranu ústavy.

Každé rozpuštění nebo pozastavení činnosti extremistické strany ale představuje zvláštní případ svého druhu a nemusí se vždy jednat o sebeobranu. Například soudní zákrok proti Vlámskému bloku v roce 2004, po němž se strana přejmenovala a dnes je důležitou politickou silou na mapě rozpadající se Belgie, má jen málo společného s dlouholetým německým úsilím postavit mimo zákon extremistickou NPD. Podobně se i britská BNP stále úspěšně vyhýbá právnímu postihu, a dokonce kvůli tomu nedávno změnila stanovy a paradoxně otevřela své řady i příslušníkům etnických menšin, aby nemohla být obviněna z rasové diskriminace.

Stejně tak zvláštní je případ české Dělnické strany a postup Nejvyššího správního soudu, jehož rozsudek má přes sto dvacet stran a dalece přesahuje úzký rámec legalistické argumentace. Sedmičlenný senát pod vedením předsedy Vojtěcha Šimíčka odvedl velmi pečlivou práci, takže odůvodnění kromě nezbytných právních argumentů obsahuje například i etnografické metody zkoumání extremistických hnutí, kritické srovnávání totalitních ideologií, ale i osobní charakteristiky předáků strany a její celkové provázanosti s ostatními extremistickými aktivitami, a obzvlášť s projevy násilí a rasové i jiné nenávisti.

Odporná slova se měnila v násilné činy Mýlí se proto ti, kdo tvrdí, že rozhodnutím soudu se u nás začala postihovat již samotná slova a myšlenky, a ne až činy spojené s projevy rasové a jiné nenávisti, ať se jedná o vypalování romských domů nebo útoky proti sexuálním menšinám. Soud totiž nezrušil Dělnickou stranu jen kvůli jejímu obecně odpudivému a xenofobnímu programu, ale na základě komplexní analýzy, která dokázala příčinnou souvislost mezi verbálními projevy straníků, jejich ideologií a konkrétními projevy násilí a organizované nenávisti. Právě kvůli tomuto pohybu, kdy odporná slova se měnila v násilné činy, došlo k rozpuštění Dělnické strany.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu nelze tedy chápat jako nějaký jednorázový zásah proti pravicovému extremismu, nýbrž jako mnohem obecnější stanovení ideologických, programových a aktivistických mezí, jejichž překročení se bude napříště postihovat rozpuštěním dotyčné politické strany. Samozřejmě že se přitom jedná jen o jeden z mnoha způsobů boje proti extremistickým stranám. Právní sankce a činnost soudů nebo policie totiž nemohou samy o sobě politický extremismus potlačit. K tomu je třeba zrovna tak občanské angažovanosti, politické odvahy demokratických vůdců a v neposlední řadě také obecné důvěryhodnosti demokratických institucí. Teprve potom může demokracie sama sebe účinně bránit.

e-mail: priban@cardiff.ac.uk

Mýlí se ti, kdo tvrdí, že rozhodnutím soudu se u nás začala postihovat již samotná slova a myšlenky, a ne až činy spojené s projevy rasové a jiné nenávisti, ať se jedná o vypalování romských domů nebo útoky proti sexuálním menšinám

O autorovi| JIŘÍ PŘIBÁŇ, právník a VŠ pedagog

Autor:

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...