Na eseji Aleny Wagnerové věnované názorům Terezy Boučkové na adopci (Rodičovství je rizikové povolání, LN 20. 9.) mě zarazil závěr: „Jestliže Tereza Boučková dospívá ve své knize k závěru, že její Romové jsou nevychovatelní, není to zároveň něco, co čunkovsky naladěná část české veřejnosti chce slyšet, aby si potvrdila své předsudky?“ A co když ano? Co pak? Znamená to snad, že by v tom případě názory Terezy Boučkové neměly dostávat prostor?
Tisk už není „kolektivní organizátor, agitátor a propagandista“. Nemá prezentovat jen žádoucí zobecnění a výhradně „typické“ jednotlivé případy, tj. takové, které to žádoucí zobecnění ilustrují. I ty případy, které se žádoucímu zobecnění vymykají, máme znát. I proto jsme otiskli článek Terezy Boučkové Náhradní rodina zaujatým pohledem zúčastněné (LN 20. 8.). Zavírat se vůči takovým případům by právě byl předsudek.
V současném jazykovém úzu začíná být význam tohoto slova rozmlžený, nicméně podstatou předsudku je to, že jej držitel zastává bez znalostí faktů či bez přemýšlení, nikoli to, zda jde o názor společensky žádoucí či nežádoucí. Předsudečný, protože nemístně zobecňující, je stejně tak závěr Boučkové, že Romové jsou nevychovatelní, jako přesvědčení Wagnerové, že adoptivní synové Boučkové jsou „spíš dvě zmatené duše, které často dělají to, co vlastně nechtějí - jenom nemají dost vůle svá předsevzetí dodržet“. Není opřené o nic než projekci a rádobypsychologická klišé.
Nerozvážných zobecnění romské povahy se dopouštějí obě autorky - ve slovech Wagnerové o „větší potřebě pohybu u romských dětí i jejich přirozené muzikálnosti a tendenci žít ze dne na den“ je stejně stereotypizace, jako sama vytýká Boučkové (a v tom žití ze dne na den se s ní dokonce shoduje). Je to skutečně tak? Nevím, třeba to v Německu, kde Wagnerová žije, někdo dokázal. Ale pokud potkáte amerického černocha, raději se ho nepokoušejte přesvědčit, že je přirozeně muzikální, rychle sprintuje a dobře hraje košíkovou.
A ještě jednu zajímavost jsme se o vyspělém Německu dozvěděli -že je tam systém dvojí spravedlnosti: jedna pro lidi s „vysokým sociálním statusem“ a druhá pro plebs a menšiny. To se máme na co těšit.
O autorovi| Martin Weiss, komentátor LN
