Na summitu EU vidíme, jak záchrana společné měny škodí vztahům v Evropě
Tento evropský summit si zaslouží jméno bankrotový. A bude hodně bouřlivý. Úspěchem by bylo, kdyby se dnes politici rozjížděli z Bruselu s jasným scénářem státního krachu v eurozóně. Spíš si opět potvrdí, že představy, jak kočírovat euro, se nesbližují, ale vzdalují. Stejně jako se od sebe ekonomicky, společensky i politicky čím dál víc liší země eurozóny. Pod povrchem se přitom už rozjíždí další vlna eurokrize, kterou politici vyřešit nemůžou.
Jindy zdrženlivá německá kancléřka dorazila do Bruselu v nezvykle razantní náladě. Už před odjezdem vzkázala, že bankrotová pravidla musí mít co nejvyšší právní sílu. Proto je prý nutné otevřít Lisabonskou smlouvu a vložit je přímo do ní. Ta razance není náhodná. Angela Merkelová se doma dostává pod stále silnější tlak. Co nejdřív musí čím dál skeptičtější veřejnosti ukázat konkrétní záruky, že Německo nebude donekonečna platit účty za předlužené země. Proto si otevření Lisabonu předjednala už minulý týden s francouzským prezidentem v Deauville. Na oplátku Sarkozymu kývla, že sankce za rozpočtové schodky nemusí být automatické. Tím rozbořili řadu jiných dohod. Odstaveny se cítí hlavně země severní Evropy, které spolu s Němci měsíce tlačily na automatické sankce.
Klid německých poplatníků Merkelová si dobře uvědomuje, že nová ratifikace Lisabonu je téměř utopií. Zpřísnění pravidel pro dlužníky by museli schválit i ti, na koho by vzápětí dopadly. Proč by si Řekové nebo Španělé komplikovali život? Němci mohou samozřejmě dostat politiky z jižní Evropy pod tlak a schválením Lisabonu s přísnějšími pravidly podmínit záchranné půjčky. Jenže otvírání smluv se brání i Skandinávci, Nizozemci, Češi nebo Rakušané, kteří žádnou záchranu z německé kasy nepotřebují, a dají se tak těžko politicky vydírat.
I to by se nejspíš dalo nějak zvládnout. Evropská politika je proslulá nejvyšší mírou pragmatismu. Každá země má něco, co by do otevřených smluv chtěla dostat. My třeba Václavem Klausem prosazenou výjimku z Evropské charty základních práv. Britský premiér David Cameron už avizoval, že by se otevření tolik nebránil a aspoň by zkusil vrátit některé pravomoci zpět z Bruselu do Londýna.
K němu by museli jít i Irové. A veřejnost se odmítnutím německých půjček straší hůř než politické elity. Irové by navíc v případě potřeby neměli problém říct si o peníze přímo Mezinárodnímu měnovému fondu. Sami si schválili úspory podstatně tvrdší, než fond žádá. Berlín by mohl tlak zvýšit a pohrozit odchodem z eurozóny. V německých ekonomických kruzích se už měsíce sepisují seriózní studie n-eura, nové společné měny pro zodpovědně hospodařící sever Evropy. Všechny tyhle tlaky, pobídky a výhrůžky se jistě dají využít. Podstatně by ale přispěly k rozkladu Unie. Lidé ve většině zemí, Německem počínaje, jsou čím dál víc euroskeptičtí. Kdyby se k nim dostaly detaily zpráv, jak Merkelová a Sarkozy tlačili na jejich prezidenta nebo premiéra, ještě víc by je to zatvrdilo. Na dobrých sousedských vztazích v Evropě to zrovna nepřidá. Odsouzeni k recesi Sankce za schodky a dluhy jsou navíc důležité především pro klid německých daňových poplatníků. Problémy eura nevyřeší a nezabrání ani dalším krizím. Irové i Španělé měli před prasknutím realitních bublin rozpočtové přebytky. Tím zásadním problémem eura zůstávají společné úrokové sazby, které nikdy nesednou všem. A to nesednutí může mít dost nebezpečné sociální dopady. Bohužel je brzy uvidíme. V eurozóně se totiž schyluje k podstatně ostřejšímu konfliktu, než jaký teď vidíme na summitu.
Německá ekonomika je rozjetá a hrozí, že v zemi začnou růst ceny. A Němci se svými historickými zkušenostmi se ničeho nebojí tolik jako právě inflace. Politici z Berlína už v kuloárech tlačí na Evropskou centrální banku, aby zvýšila úroky. Po celou krátkou historii eurozóny se sazby nastavovaly podle potřeb Německa.
Jenže předlužené země jižní Evropy stejně jako Irsko jsou stále v recesi. Zvýšení úroků je dorazí a sebere jim šanci se z ní rychle dostat. Ve Španělsku je už dnes nejvyšší nezaměstnanost v historii. Bez práce je skoro 20 procent lidí. V Irsku 14 procent, v mladších generacích dvakrát tolik. S nevhodně vysokými úroky firmy nová místa nenabídnou.
Tohle je ta druhá strana úvěrových bublin. Španěly a Iry nejdřív zatáhly do krize příliš nízké úroky a teď je v ní podrží úroky příliš vysoké. Jeden z deseti nejvlivnějších ekonomů, profesor Harvardu Martin Feldstein, už v roce 1997 právě takový scénář otiskl v časopise Foreign Affairs pod titulkem Evropská měnová unie a válka. Detailně v něm rozebírá, jak euro zhorší vztahy v Evropě i mezi Evropskou unií a Spojenými státy.
***
V německých ekonomických kruzích se už měsíce sepisují seriózní studie n-eura, nové společné měny pro zodpovědně hospodařící sever Evropy
O autorovi| LENKA ZLÁMALOVÁ, analytička LN e-mail: lenka.zlamalova@lidovky.cz
