Včera, 23. dubna, uplynulo sto let od narození spisovatele Egona Hostovského (1908-1973). Hronovský rodák začal vydávat poměrně brzy a některé rané prózy ani nebyly do nedávno dokončených dvanáctisvazkových Spisů zařazeny.
Před válkou slavil největší úspěch s románem Žhář (1935), za nějž získal Státní cenu. Toto období tvorby vyvrcholilo románem Dům bez pána (1937), pojednávajícím o narušených rodinných vztazích.
Při březnové okupaci roku 1939 se autor nacházel v Belgii na přednáškovém turné, což mu jako synovi židovského obchodníka zachránilo život. Přes Paříž a Lisabon doputoval do Ameriky. Z válečného období pocházejí knihy Listy z vyhnanství, Sedmkrát v hlavní úloze či Cizinec hledá byt, týkající se jak nacismu, tak vyděděnosti exulanta.
Po válce byl Egon Hostovský jmenován legačním tajemníkem na velvyslanectví v Norsku. O pobytu v Norsku napsal několik humorných poznámek v knize Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině: „K lidem podnapilým jsou norští občané shovívaví a vlídní a ohleduplní. Ta ohleduplnost jde tak daleko, že mne jedné noci drožkář odmítl zavézt domů, protože jsem se mu nezdál dost podroušen, a on tu přece se svým koníkem čekal dobročinně na ty, kteří nebyli schopni dostat se domů pěšky, tramvají či autobusem.“ S alkoholem mělo mnoho společného i setkání Egona Hostovského s norským spisovatelem Sigurdem Hoelem, který chtěl vydat norské překlady Hostovského románů. Českého autora ale zarazilo, že Sigurd Hoel při schůzce, jež dopadla velmi dobře, nepije vůbec alkohol. Norský autor to vysvětlil tím, že jej večer ještě čeká důležitá schůzka. Druhý den ráno Egon Hostovský vrazil na chodníku do opilého člověka - samozřejmě, že šlo o Sigurda Hoela, který jej vůbec nepoznal.
Poválečnou atmosféru se Egonu Hostovskému podařilo vystihnout v románu Nezvěstný (1955), který napsal již opět v americkém exilu. Vrcholem jeho tvorby je rozsáhlý román Všeobecné spiknutí (1961).
Mottem posledního románu Egona Hostovského Tři noci je báseň Josefa Hory: „Zaťukal někdo na dveře./ Hlas pravil mi: Neotvírej!/ Jaro to nemohlo být,/ je podzim již./ Láska to nemohla být,/ ta neodešla/ Hlas pravil mi: Neotvírej!// Zaťukal někdo podruhé/ Hlas pravil mi: Otevři, otevři!/ Snad je to pozdrav z daleka,/ dech palem a pomoří./ Snad je to přítel, jenž usměje se: Buď zdráv!/ Hlas pravil mi: Otevři, otevři!“ Cizinec, který našel byt.
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
