Eurokomisař Štefan Füle, jehož dnes čeká výslech v Evropském parlamentu, bude mít práce dost, ale hlavně diplomatickoúřednické. Strategické rozhodnutí o přijetí zemí, jejichž vstřebávání unií bude Füle kočírovat, už bylo učiněno. V jeho portfoliu existuje jediná opravdu velká otevřená otázka - ta, na kterou Füle před svým jmenováním odmítl odpovědět: co s Tureckem?
Jako eurokomisař může říct, jen že Turecko je na cestě ke členství, dokonce už od roku 1987. Jenže v realitě se spousta lidí domnívá, že správné datum vstupu Turecka zní nikdy. Těch lidí přibývá a trvající oficiální platnost tohoto cíle je pro ně ukázkou toho, že EU je odlidštěný mechanismus, vězení právních aktů nepřístupných lidské vůli. Vidina členství aspoň ponouká Turecko k demokratizaci, říkají jeho zastánci. Jenže si typicky po bruselsku pletou procedurální pravidla s hodnotami, takže Turecko je dnes díky EU demokratičtější a zároveň protizápadněji orientované než dřív. Někteří jeho členství dodnes podporují hlavně v naději, že by navždy pohřbilo sen o jednolitém evropském superstátu. Turci si toho pochopitelně všímají a jejich proevropská horlivost je pomalu střídána hořkostí, jež může nakonec být větší, než kdyby se jim nikdy žádné členství neslibovalo.
Jsem hrdá na svého muže, řekla vdova po sebevražedném atentátníkovi, který zabil v Afghánistánu sedm agentů CIA, turecká novinářka a autorka knihy Usáma bin Ládin - Che Guevara Východu. Víme vůbec, do jaké míry tento názor rezonuje v turecké společnosti? A můžeme aspoň říct, že něco takového v Evropě nechceme?
Čtěte Téma na straně 6
