A dnes má dokonce dvě skvělé tchyně.
Karolína Sládečková se poprvé vdávala v osmnácti za muže o jedenáct let staršího, který od dětství vyrůstal jen s maminkou. Před svatbou spolu chodili už dva roky, a proto tak trochu tušila, do čeho jde. S oslovením „maminko“, které jí tchyně nabídla už při svatebním obřadu, měla hned na začátku poněkud problém. A poměrně brzy zjistila, že v jejich vzájemném vztahu nebude asi jediný.
Rázná žena na motorce „Moje první tchyně byla hodně sebevědomá a uměla se poprat se životem - postarat se sama o syna, a k tomu ještě pracovat,“ oceňuje Karolína i po letech její dobré vlastnosti. Pracovala jako učitelka, což na malém městě znamenalo být druhým nejdůležitějším člověkem hned po faráři. Za svými žáky dojížděla na motorce, a když bylo zapotřebí něco opravit na domě, uměla si s tím poradit. Byla zkrátka odjakživa zvyklá rázně jednat a prosazovat své názory.
Stejně rázně však začala řídit i synovo manželství. Obzvlášť když se mladé snaše brzy po svatbě narodila malá Karolínka. Jakmile se vrátila z porodnice, zaslechla, jak špatně kojí. Nejčastěji ji tchyně kritizovala za to, že je nepořádná, málo vaří a přehání to s péčí o dítě. S oblibou také říkávala: „Když je žena pořád jen doma na mateřské, měla by zvládnout například i vytapetovat pokoj.“ O dovolené snaše telefonovala, jestli nakoupila dost ovoce i zeleniny pro manžela a pro dítě.
Karolína proto raději s manželem a dcerou bydlela v malém domku u svých rodičů a za druhou babičkou společně jezdili jen o víkendech. Věčným výtkám a radám ale stejně neutekla. Přestože je dodnes přesvědčená o tom, že co se týče péče o dítě, nemohl jí tehdy opravdu nikdo nic vyčítat. „Snažila jsem se balancovat mezi radami lékařů, tchyně, mých vlastních rodičů a svým rozumem,“ vzpomíná na svoji tehdejší strategii.
Také její manžel se pokoušel udržet synovskou a manželskou roli aspoň trochu v rovnováze. Chvilku byl na straně své ženy, častěji ale dal za pravdu mamince, kterou byl zvyklý poslouchat. Ostré hrany se paradoxně obrousily až po rozvodu. „Dnes mám se svou tchyní strašně dobrý vztah, jako se svou babičkou,“ pochvaluje si Karolína. „Jsem sice hodně pracovně vytížená, často se nevídáme, ale zato si hodně voláme, snažíme se držet Vánoce i narozeniny.“ Možná pomohl určitý odstup a leccos uhladil čas, dneska už vlastně ani sama neví.
Bude ještě hůř?
Jako osmnáctiletá novomanželka si ovšem byla jistá, že nikdo nemůže mít horší tchyni. O čtyři roky později, kdy potkala Petra, o tom však začala silně pochybovat. Jeho matku poprvé letmo zahlédla u nemocničního pokoje, kde Petr ležel s vysokými horečkami.
„Vlastně ani nevím, jestli jsme si byly navzájem představeny, cítila jsem jen velký chlad a odstup,“ vzpomíná Karolína na tuhle chvíli. „Od své první tchyně jsem byla zvyklá na poučování a rady, ale aby mě někdo jen tak přehlížel, s tím jsem se do té doby opravdu nesetkala. Zdálo se mi, že horší tchyně už být nemůže, ale najednou mi došlo, že může - opět matka jedináčka, a tentokrát psycholožka.“ Teprve časem pochopila, jak asi muselo mamince jejího partnera tehdy být. A dokonce připouští, že by se v podobné situaci nejspíš chovala úplně stejně.
„Nejdřív to bylo hodně zlé,“ připouští psycholožka Zdeňka Sládečková. „O přítelkyni svého jedináčka jsem totiž zpočátku věděla jen to, že je o pár let starší, rozvádí se a má malé děcko. A tyhle informace jsem ani jako psycholožka nebyla schopná ustát.“ Hlavou jí tehdy běžela katastrofická vize, že synovi ještě není osmnáct, má před sebou celou medicínu a zbytečně si chce zkazit život. První setkání na nemocniční chodbě ale ani zdaleka nebylo tak nevšímavé, jak se její nastávající snaše zdálo. Krásnou holku v minisukni pod zadeček s dlouhými blond vlasy si naopak důkladně prohlédla a usoudila, že být synem, tak by se do ní nejspíš také zamilovala. „Budu to muset nějak schroustat,“ usoudila tehdy v duchu. A měla pravdu. Syn je s dlouhonohou dívkou dodnes. „Mají se rádi i po dvanácti letech,“ hodnotí tchyně Zdeňka současnou situaci.
Přesto si se snachou do náruče nepadly hned.
„Rok jsme se skoro nevídaly, než si to sedlo,“ popisuje neutrální mezidobí Karolína. „Manžel má ke své mamince abnormálně krásný vztah, nikdy s ní neměl žádné velké spory. Klobouk dolů, že si mě i přes to dokázal vybojovat.“
Petr dál studoval medicínu a zároveň pomáhal mamince s firmou. S Karolínou se zpočátku vídal nanejvýš jednou za čtrnáct dnů a vzali se až po desetileté známosti. Katastrofické Zdenčiny vize se pozvolna začaly vytrácet. „Čím víc jsme se poznávaly, tím krásnější jsme měly vztah,“ pochvaluje si Karolína. Svoji druhou tchyni považuje spíš za kamarádku a říká jí rodinnou přezdívkou - Píďa. Ví, že jí může kdykoli zavolat, ať má dobrou náladu, nebo je jí smutno.
Také Zdeňka mluví o své snaše jen v superlativech. A dodnes vzpomíná, jak jí Karolína při jednom setkání řekla: „On si ten tvůj syn vybral jenom mutaci své matky, my si tak dobře spolu rozumíme.“ Musela tehdy přiznat, že má úplně stejný pocit. Obě sázejí na maximální otevřenost, která sice někdy zabolí, ale v pravou chvíli pročistí vzduch a zažene zbytečné dohady a nejasnosti. A také na vzájemnou toleranci.
Průvan na chalupě A že tolerance její tchyni rozhodně nechybí, o tom se mohla Karolína přesvědčit už při první návštěvě rodinné chalupy. „Pro Petra i jeho maminku tohle místo hodně znamená. Jenže já trpím alergií na prach a v tom starém stavení se stařičkými koberci a skříněmi naditými manželovými dětskými tričky jsem se hned při první návštěvě začala dusit,“ přiblíží situaci.
Zdeňka jí tehdy sama navrhla, že není nic jednoduššího než všechny ty lapače prachu pěkně spálit. A k jejímu velkému překvapení se hned pustila do realizace. „Dost ,netchýňácká‘ reakce,“ kvituje s obdivem Karolína.
Dnes už mají s Petrem svůj prostor na chalupě zařízený po svém a Zdeňka přiznává, že tchyňovské zkušenosti občas využívá i ve své psychologické poradně. Také tam se totiž nejednou objeví problém tchyněsnacha.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
„Snachy bývají obvykle dost nejisté, jestli náhodou přece jenom nedělají chybu. Na rozdíl od tchyní, které jsou často skálopevně přesvědčené, že mají ve všem pravdu, a ode mě chtějí jen, abych jim poradila, jak na snachu,“ tvrdí psycholožka. Nejednou už je zklamala tím, když odmítla roli rodinného soudce a místo toho jim doporučila, aby se na problém zkusily podívat očima své sokyně. Ovšem rázné a kritické nebývají vždycky pouze tchyně. Ve své psychologické praxi se už nejednou setkala také s rezolutními snachami, které odmítají „zastaralé“ metody svých tchyní a jejich „neposlušnost“ trestají tím, že jim odmítají půjčovat vnoučata.
Také její klientky mívají doma hýčkané synáčky a těžko si zvykají na to, že jim ho nějaká mladá holka odvede. „Taktičtější je, když snacha příliš netlačí na pilu a nezačne bojovat o muže - vím to ze své vlastní zkušenosti,“ říká tchyně-psycholožka. „Když dá tchyni čas, vyplatí se jí to.“ Podobně jako se to vyplatilo v její vlastní rodině.
Nevadí, když synek nějakou chvilku pobíhá mezi dvěma ženami, než si ujasní svoji novou partnerskou roli. „Snachy by měly vědět, že muž, který má pevné pouto s matkou, bude mít s největší pravděpodobností dobré pouto i se svou ženou,“ upozorňuje psycholožka. Důležité ovšem je, aby novomanželka měla aspoň zpočátku možnost vytvořit si své samostatné a suverénní hnízdečko.“
Zdeňka proto nepatří k příznivkyním společného bydlení. Tchyně, která dokáže ve společném bytě ponechat snaše dostatečně velké teritorium, totiž podle jejího názoru patří k vzácným exemplářům.
Snacha v nevýhodě „Tchyně by měla vědět, že snacha je minimálně prvních pět let oproti ní vždycky v nevýhodné pozici,“ upozorňuje psycholožka. „Na rozdíl od ní nemá totiž se svým mužem tolik nakomunikováno.“ Podle Zdeňky ale nic nebrání tomu, aby tchyně s nadhledem přeměnila nevýhodnou pozici v rovnocenný vztah dvou žen, které mají společný cíl - mít vedle sebe spokojeného syna a manžela.
Recept, jak na to, je kupodivu jednoduchý. Dávat si vzájemně najevo, že názory té druhé jsou pro nás důležité. Jinak řečeno „nenaštětit“ se okamžitě po každé kritické poznámce, ale přislíbit, že o ní budeme přemýšlet, i když si nakonec leccos přece jen uděláme po svém.
Občas se ve své psychologické praxi Zdeňka setkává i s ukřivděnými tchyněmi, které by svým mladým snesly modré z nebe, a vděku se nikdy nedočkají. „Někdy mám přímo chuť jim zakázat snášet to modré z nebe,“ uvažuje psycholožka. „Jediná forma, jak konat doopravdy dobro, je předem se snachy zeptat.“ Pokud totiž tchyně třikrát týdně vlítne jako uragán do bytu mladých, vyžehlí jim, uvaří a urovná polštáře na manželské posteli, může se dočkat nevděku. Snacha totiž takovou pomoc leckdy považuje za vpád do svého teritoria. A mnohdy i za němou výčitku, jak špatně se stará o domácnost. Zmíněnou situaci může zachránit otevřený rozhovor o tom, co nám je a není milé. Ovšem pod jednou podmínkou - že obě strany jsou ochotné nejen mluvit, ale i naslouchat. Což bývá, zejména u tchyní, které jsou zvyklé na své pořádky, dost obtížné. Leckdy pak vztahy nenarovná ani sebelepší odborník.
A kdo ví, třeba se vám zkušenost se superkritickou tchyní může jednou hodit. Například ve chvíli, kdy se váš syn ožení a vy budete mít chuť rovnat polštáře na jeho manželské posteli. Vzpomeňte si, jak vám to kdysi vadilo.
Když tchyně třikrát do týdne vtrhne do bytu mladých, může to snacha vnímat jako vpád do svého teritoria
