130 let

Je česká společnost levicová?

Česko

KOMENTÁŘ

Postkomunistická část politického spektra je pečlivě uklizená, na pravici je pak podivný močál

Povzdech nad údajnou „levicovou“ orientací většiny české společnosti je k zaslechnutí nejčastěji ze strany voličů a sympatizantů ODS. Těžko se vyhnout podezření, že by měl zakrýt chyby strany, k níž se tak či onak hlásí - především ty, které vedly k tomu, že vládnutí trojkoalice po dvou letech ztroskotalo, ne ovšem kvůli „levicovosti“ české veřejnosti, ale protože nebylo opřeno o dostatečnou a nezpochybnitelnou většinu v Poslanecké sněmovně.

Slova „levicový“, „levičák“, případně „pravicový“, „pravičák“ se u nás už za pár měsíců po převratu začala používat jako nadávka. Důvodem je pojetí politiky jako pokračování třídního boje jinými prostředky, jakési reziduum minulého režimu, které si s chutí osvojila celá polistopadová politická scéna. Opírá se o von Hayekovu koncepci moderních dějin jako zápasu kapitalismu se socialismem (každá ze stran sporu jen přikládá pojmům kapitalismus a socialismus opačná znaménka), která vedla k tomu, že bylo neobyčejně obtížné zformulovat něco jako společný státní či „národní“ zájem, respektive že tento zájem se stával čím dál tím mlhavějším. Bezobsažné pojmy Pojmy „pravice“ a „levice“ jsou poměrně bezobsažné: pravice je to, co je napravo od levice, a levice to, co je nalevo od pravice. Jaká levice, taková pravice, a naopak. Evropská politika v druhé polovině minulého století stála na soupeření stran socialistických, konzervativních a liberálních (Německo padesátých a šedesátých let je klasický příklad).

U nás bylo toto rozvržení po listopadu 89 poznamenáno problémy s emancipací od ideologického balastu starého režimu.

Nejpozději od roku 1948 se u nás uplatnilo ruské samoděržaví, opřené po ruské říjnové revoluci o účelovou mesianistickou ideologii, tzv. marxismus-leninismus.

Přitom starý režim jako takový se stal neobnovitelným poté, co se ho zřekla naše bývalá koloniální metropole Rusko.

(Paroubek má tedy pravdu, když mluví o tom, že návrat před listopad 89 není možný; je ale docela dobře představitelné takové společenské uspořádání, v němž rezidua minulé ideologie a po půl století sdílené samoděržavné tradice ovlivní kvalitu české demokracie.)

Slabost české „pravice“ není v „levicovosti“ české společnosti, ale v neschopnosti pořádně zformulovat své zásady, a hlavně pořádně se zorganizovat. Zatímco „levice“ využila schopností bývalých komunistických manažerů druhého a třetího řádu, lidí se zkušeností s organizováním společenského života, i když zkušeností dosti specifickou, zbytek polistopadového politického spektra stavěl buď na nesporném politickém talentu Václava Klause, bohužel znehodnoceném jeho autokratickými sklony, nebo na intelektuální anarchii, která počítala s tím, že se ideje (ostatně často problematické) prosadí samy, vahou své správnosti, bez organizace a bez stabilních politických institucí. Důsledkem bylo, že „levicová“, postkomunistická část spektra je nyní pečlivě uklizená. Existují tam dvě relativně silné strany, ČSSD a KSČM, které všechno ostatní ve svém okolí pečlivě vyluxovaly. „Pravice“ stojí na jedné silné straně, ODS. Ta se dlouho vymaňovala z vlivu svého zakladatele, který nyní používá všech svých politických schopností, aby ji oslabil a posléze rozmetal. KDU-ČSL nebyla nikdy - a nyní nebude zvlášť - schopna se svou silou vyrovnat komunistům. To, co zbývá, je podivný močál, v němž je utopeno pět až deset procent voličských hlasů. Občas se z něho vztyčí málo životná politická příšera, aby se na krátký čas usalašila v poslaneckých lavicích, děsila své stoupence a těšila své protivníky svou rozhádaností a neschopností a posléze beze stopy zmizela tam, odkud se vynořila. Navíc politické spektrum, kde na „pravici“ je silná ODS a dvě slabé strany, na „levici“ dvě relativně silné strany, nahrává levici díky volební reformě, jíž se kdysi podjali Klaus a Zeman. Ta i poté, co ji důkladně osekal Ústavní soud, upřednostňuje větší strany před slabšími. Takže jakápak „levicová“ společnost!

Čekání na chyby Nadcházející volby do Poslanecké sněmovny jsou nejvýznamnější od roku 1990. Bude se rozhodovat o tom, zda se otevře prostor pro doposud největší vnitropolitické změny i změny v zahraničněpolitické orientaci země. Zdá se, že občanská část politického spektra do nich vstupuje v takovém stavu, že musí spoléhat na chyby svých postkomunistických soupeřů. S tím ale zatím ještě nikdy nikdo žádné volby nevyhrál.

***

Občas se z močálu vztyčí málo životná politická příšera, aby se na krátký čas usalašila v poslaneckých lavicích, děsila své stoupence a těšila své protivníky.

Regionální mutace| Lidové noviny - Morava

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás