Dodnes populární herečka Magda Vášáryová nenatočila film už osmnáct let a žádný prý už ani nenatočí, nechybí jí to. Je teď maximálně spokojená v roli opoziční poslankyně slovenského parlamentu.
* LN Kdykoli vás vidím někde vystupovat, napadne mě, jaká je to pro Slovensko škoda, že jste se před devíti lety nestala prezidentkou. On to ale byl předem prohraný boj...
Neměla jsem možnost odmítnout. Byla jsem kandidátkou mimovládních organizací a nemohla jsem jim říci, že se bojím a nepůjdu do toho. Také jsem si uvědomovala, že budu první. Byla jsem první Slovenkou, která kdy byla velvyslankyní, tak jsem si říkala, proč nebýt první ženou na Slovensku, která kandiduje na prezidentskou funkci. Je velice těžké jít seriózně předvolebním bojem s tím, že nemáte šanci. Nicméně jsem myslela na ty ženy, které přijdou po mně a budou to mít lehčí, ty největší předsudky a ataky už nebudou, lidi už si zvyknou na představu, že by v čele země třeba mohla stát žena. Takže tuhle zásluhu si dělám, že jsem tu cestu trochu prošlapala.
* LN Je tu šance, že by Slovensko mohlo mít ve svém čele ženu?
Máme kandidátku na prezidentku, Ivetu Radičovou, mou kolegyni z parlamentu, která je shodou okolností také socioložka jako já. Její jméno má v akademickém světě svou váhu, je to velká odbornice na sociální politiku... Udělám všechno pro to, aby vyhrála, a doufám, že mé negativní zkušenosti jí budou ku prospěchu. Slovensko potřebuje mít ve svém čele evropskou osobnost.
* LN My sice máme v čele osobnost evropského formátu, ale s velmi protievropským smýšlením. Jak vnímáte názory prezidenta Václava Klause, které jdou často proti proudu?
Znám Václava Klause od začátku devadesátých let, setkala jsem se s ním jako velvyslankyně ve Vídni mnohokrát, tehdy ještě jako s ministrem financí a pak jako s českým premiérem, měla jsem možnost s ním hodně diskutovat. Vážím si ho jako přemýšlivého člověka a nepřistupuji k žádné jeho myšlence jako k a priori odmítavé. Co se týká idejí evropanství, stojíme každý na jiné straně. Evropskou integraci pokládám za famózní projekt. V tomto ohledu si tedy s Václavem Klausem nerozumím, nicméně jeho úvahy a postoje například vůči společné daňové politice velice dobře chápu. Také bych nebyla ráda, kdyby centralizace řízení evropské politiky hatila rozvoj naší konkurenceschopnosti. Musíme si zachovat schopnost vlastní tvořivosti a invence. V tom ho chápu.
* LN A co třeba jeho radikální postoj ke globálnímu oteplování?
Tam také nejsem na jeho straně, považuji ochranu životního prostředí za jednu z klíčových politik. Nicméně jsem proti tomu, aby ekologie sloužila jako zástěrka pro levičáckou ideologii, jak jsem tomu byla častokrát svědkem například za svého působení ve Vídni.
* LN Na Slovensku teď vzbudil pozdvižení návrh nového tiskového zákona. Noviny vyšly v demonstrativní podobě, jakou by jim tento zákon předepisoval...
Ten zákon je velmi nekvalitní, přestože z něj různé problematické pasáže zmizely ještě před tím, než se dostal do parlamentu. Je zjevné, že je sestaven na základě české předlohy, ale vše, co tam vložil ministr Maďarič, což je takový ministr propagandy vlády Roberta Fica, je výrazem postkomunistické minulosti - ve vládě máme totiž jedenáct ministrů s komunistickou minulostí. Návrh tiskového zákona demonstruje pohrdání demokracií, ale i zpupnost moci. V průzkumech veřejného mínění má strana Směr veliké preference, ačkoli je ve vládě už rok a půl a podle politologických pravidel by jí měly preference klesat. Je to totiž populistická vláda, která rozdává peníze, kde může. Nicméně má představu, že v dalších volbách vyhraje pouze tehdy, když ovládne média. V televizní radě jsou jen poslušní panáci, vláda se teď snaží zmocnit rozhlasové rady a zastrašit noviny. Poučila se od Mečiara, kterému se nepodařilo docela ovládnout mediální prostor. Myslí si, že pokud budou mít v hrsti televizi, rozhlas i tisk, budou u moci navždy.
* LN Hovoříte o populistické vládě, platí tedy rčení, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží?
Nejsem příznivcem podobných hesel, jsou hodně zjednodušující. Nicméně na Slovensku je takový paradox, že nám chybí levicová strana. Vláda i opozice stojí vlastně vpravo. Strana Směr sice používá některé levicové slogany, ale její skutečná politika je jiná, je to strana bohatých Mečiarových privatizérů. Nemáme tedy opravdovou levicovou sílu, která by nám byla partnerem, máme jen protivníky, kteří nás chtějí vygumovat. Chybí smysluplný dialog dvou soupeřů.
Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
* LN Tak to my si na nevýraznou levici bohužel stěžovat nemůžeme. Ale pojďme od politiky. Byla jste se podívat na výstavě věnované Františku Vláčilovi. Co vám tam běželo hlavou?
Že státem spravovaná firma by se k takovému projektu neodhodlala. Výstavu uspořádal Barrandov, tedy soukromá společnost, moc jim za to děkuji. Nikdy jsem neviděla, že by někdo udělal takhle velkorysou výstavu filmovému režisérovi, obvykle se na počest režiséra natočí nějaký filmový profil, dokument... Ale na výstavě krásně vynikne, že režiséři jsou výtvarníci i spisovatelé, že to jsou komplexní umělci. Nikdy jsem režisérkou být nechtěla, ale moc se mi líbilo, jak tahle profese spojuje tolik uměleckých oborů. Ty dobré režiséry jsem vždycky velice respektovala, protože jsem si uvědomovala, že musejí mít výtvarné i hudební cítění, smysl pro rytmus vyprávění a práci s textem, musí to také být dobří psychologové schopní manipulovat s herci... To je přece úžasné.
* LN S režisérem Vláčilem jste točila velmi mladá, setkali jste se pak později, když jste mohla plně docenit jeho práci?
S Františkem Vláčilem jsem se rozloučila ve chvíli, kdy jsem dotočila Marketu Lazarovou. Tehdy jsem ještě neuměla tak dobře česky, takže jsme se neviděli ani na postsynchronech. Setkali jsme se pak až po mnoha letech, v roce 1991 na karlovarském festivalu, kdy tam Marketu Lazarovou promítali poté, co byla léta v trezoru. Seděli jsme při projekci vedle sebe a celý film jsme si povídali, nejspíš jsme i rušili lidi kolem... Pak jsem byla asi v roce 1997 požádána, abych s Františkem Vláčilem vedla rozhovor pro dokumentární film, který o něm točila skupinka nadšenců. Bylo to krátce před jeho smrtí, on už byl velice slabý, pamatuji se, že jsme byli v takovém bílém prostoru, přibližovali jsme se k sobě a on mě spontánně objal. To bylo poprvé v životě, co se mě dotkl. Oba jsme věděli, že umírá.
* LN Jak vás vedl při natáčení, co po vás chtěl?
Nic. Měla jsem své přes metr dlouhé blond vlasy, gotickou tvář, veliké oči... On jako dobrý režisér zřejmě vycítil, že mám talent, což je dar od boha, za to člověk nemůže. Vybral si mě na základě vizáže. Při natáčení jsem pak bydlela jinde než všichni ti „lapkové“, nebyla jsem plnoletá a měla jsem s sebou učitelku, na tom zřejmě můj otec trval. Jednou dvakrát týdně za mnou František Vláčil přijel, sedl si k mé posteli a vyprávěl mi o třináctém století. Dodnes dokonale ovládám Přemysla Otakara II., o půlnoci mě můžete vzbudit, všechno si pamatuji. Provokoval tím moji fantazii a pak už mě nechal být. Na place mi pak už jen řekl: Sem se podívej, tady se postav, teď tě budou tahat za vlasy... Ale jinak se mi spíš věnoval jeho pomocný režisér Aleš Dospiva, byl mi věkem blíž, nosil mi knížky a učil mě česky.
* LN Vy ovládáte nejen češtinu, ale i dalších šest jazyků. Byla jste k tomu vedená odmala?
Vyrůstala jsem v prostředí, kde se mluvilo více jazyky, prarodiče z matčiny strany pocházeli z německé menšiny, která mluvila švábsky, to jsem se také naučila. Maminka se mnou mluvila hochdeutsch, když nás pak kontrolovali v padesátých letech, tak musela přestat, ale když mi bylo dvanáct třináct, tak jsme se k němčině zase vrátily. Tatínek mého otce se mnou mluvil maďarsky, chůva mě naučila nářečí z Banské Štiavnice, a s otcem, který byl profesorem literatury, jsem mluvila spisovnou slovenštinou. Pak jsem maturovala z francouzštiny a na vysoké škole jsem se učila angličtinu, v tom pokračuji dodnes. Ale slovanské jazyky se na mě prostě lepí, nikdy jsem se neučila srbsky ani chorvatsky, a přitom oběma řečmi mluvím dobře. Polštinu jsem se naučila, když jsem si na vysoké škole musela překládat skripta sociologie. Neodvážila bych se jít jako velvyslankyně do Polska, aniž bych uměla jazyk, to by byla troufalost.
* LN Netajíte se tím, že jste spoustu svých filmů nikdy neviděla. To je, jako by kuchař neochutnal jídlo, které uvaří...
Nikdy mě nezajímalo, jak ve filmu vypadám.
* LN A nezajímal vás ani výsledek vaší práce, to, na čem jste se podílela?
Ne. Nedokázala jsem se odosobnit, soustředit se na celek, na film, nejen na sebe. Teď už to dovedu a dokonce si to umím i vychutnat. Ale nevyhledávám to, nemám na to čas. V době, kdy jsem hrála, jsem se nikdy nezabývala myšlenkou, jaká role by mě zajímala, co bych chtěla hrát. To mi bylo úplně ukradené. Mě zajímalo, s kým budu pracovat. Samozřejmě že když jsem pak dostala nabídku, tak jsem se zajímala o to, jestli je to dobrý scénář, ale nejdřív jsem se podívala, kdo ho bude točit.
* LN To byl tedy i důvod toho, proč jste se rozhodla po roce 1989 tak razantně změnit svou práci? Herectví nenaplňovalo vaše představy?
Já jsem si vlastně nikdy nepředstavovala, že by mě hraní mohlo naplňovat. V té době jsem prostě chtěla zkusit něco jiného. Možná kdybych bývala natočila Sophiinu volbu já, a ne Meryl Streepová, tak by to možná změnilo můj pohled na kariéru. Ale z nás dvou, které jsme nakonec zůstaly ze všech hereckých kandidátek, to vyhrála Meryl. Všichni čekali, jak z toho budu nešťastná, ale nebyla jsem. Miloš Forman se mě tehdy v New Yorku ptal: Co budeš dělat, když tu roli nedostaneš? Pojedu domů, odpověděla jsem. A on na to: Konečně racionálně uvažující člověk. Nechtěla jsem podepisovat smlouvy na nějaké jiné filmy, nic takového mě nezajímalo. Nicméně jsem byla v kontaktu s Williamem Styronem, poslal mi německý překlad své knihy, věděl, že jsem v němčině lepší než v angličtině a lépe pochopím všechny nuance. I s režisérem Alanem Pakulou jsem se sešla. Přijel, když jsme točili Postřižiny, zůstal dva dny a povídali jsme si.
* LN O čem?
O politice samozřejmě. Když si chce se mnou někdo povídat, tak se mě nemůže ptát na filmy, to by rozhovor skončil velice rychle.
* LN Takže zpět k politice. Prý vidíte své vzory ve skandinávských političkách. Co vás na nich inspiruje?
Ve Skandinávii jsou dál, ženy v politice tam nevzbuzují údiv. Ale u nás to bude také. Na Slovensku je spousta starostek, u nás se ženy do politiky dostávají z nižších regionálních pozic. Na mojí generaci leží úkol vychytat předsudky a také ataky novinářek.
* LN Máte pocit, že se muži novináři a ženy novinářky chovají jinak?
Některé ano, soupeří, místo aby spolupracovaly. Myslím, že zápas o zrovnoprávnění žen v politice musejí svést i novinářky. Pokud budou novinářky mezi sebou soupeřit o přízeň alfa samce, tedy šéfredaktora, tím, že budou potápět političky, tak se nikam nedostaneme. Ale neplatí to jen pro novinářky, pozoruji to i v našem parlamentu, poslanci často nechávají prezentovat své kolegyně názory, o nichž vědí, že by jim mohly uškodit. A ty ženy do toho jdou, jen aby dokázaly alfa samci, že na to mají.
* LN Co vám v poslední době dělá radost?
Spousta věcí, třeba právě návštěva v Praze na Febiofestu, nebo když se zajedu podívat na divadelní představení mentálně postižených v Banské Bystrici k mé přítelkyni Vierce Dubačové, to je vždycky zážitek. Hudba mi dělá radost stále, to je moje největší vášeň. Na Slovensku teď dozrála nová generace velmi dobrých operních pěvců, to mě těší. A samozřejmě mi udělala velkou radost výstava věnovaná Vláčilovi. Té kdyby se František Vláčil dožil, asi by byl v rozpacích, tu slávu by nesnesl a hudral by. Ale i za něj jsem ráda. Uvědomila jsem si, že je nás z Markety Lazarové na živu už jen pár. Třeba Ivan Palúch, musím ho pozvat na večeři v Banské Bystrici, kde žije. Teď jsem se sešla s Vlastíkem Harapesem. Ten má, chudák, problémy s páteří. Já jsem naštěstí fit, což dokazuje, že mi jde politika k duhu.
Možná kdybych bývala natočila Sophiinu volbu já, a ne Meryl Streepová, tak by to možná změnilo můj pohled na kariéru
Magda Vášáryová
Narodila se 26. 8. 1948 v Banské Štiavnici, otec byl profesorem literatury, matka učila němčinu. Vystudovala matematicko-fyzikální gymnázium v Bratislavě a poté sociální psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského. Jako patnáctiletou si ji vybral Štefan Uher do filmu Senzi mama. Nedlouho poté jí František Vláčil svěřil titulní roli v historické fresce Marketa Lazarová, která je nejlepším českým filmem všech dob. Po herecké kariéře netoužila, k herectví se ale uchýlila, když jako nestranička měla problémy vykonávat profesi socioložky. Působila v Divadle na korze, poté na Nové scéně a v roce 1983 nastoupila do Slovenského národního divadla. Během své herecké kariéry natočila na padesát celovečerních filmů, desítky rolí pak vytvořila pro televizi. Výrazné postavy vytvořila například ve filmech Juraje Jakubiska Zbehovia a pútnici a Vtáčikovia, siroty a blázni. Diváci si ji oblíbili jako požitkářku Maryšku v Menzelových Postřižinách. Jejím poslední film Soukromé životy měl premiéru v roce 1990. Po převratu v roce 1989 Magda Vášáryová herectví opustila a dala se na dráhu velvyslankyně, působila nejprve v Rakousku a poté v Polsku. V roce 1999 neúspěšně kandidovala na prezidentský post. Od roku 2006 je poslankyní slovenského parlamentu za opoziční středopravou stranu SDKÚ. S hercem Milanem Lasicou má dvě dcery.
