Vnitrostranická scéna u nás se zdrsnila. Tytam jsou ideové střety uvnitř českých stran
Našimi politickými stranami zprava doleva se poslední dobou šíří zvláštní móda. Jde o vylučování ze strany. Nejtvrdší stranický trest přitom není uplatňován za skutečně závažná pochybení, trestné činy či korupci, ale za názorový nesouhlas s vedením příslušného stranického stupně.
Tyto kauzy se v posledních dnech objevily v souvislosti s různými pražskými organizacemi ODS, ČSSD a Věcí veřejných. Do toho téměř co týden slyšíme o zrušení stranické buňky v tom kterém městě, převážně kvůli černým duším.
Skoro se zdá, že hlavní problém současné české demokracie, z něhož pramení většina dalších, tkví v podobě a (ne)fungování politických stran. Jejich většina stále sní svůj sen masové strany - takové, která má statisícovou členskou základnu, má kolem sebe řadu přidružených organizací, věrně odráží strukturu společnosti, má ucelený ideový náhled na svět a je schopna garantovat, že její organizace v Brně hájí a provádí stejnou politiku jako v Liberci a že to všechno řídí a koordinuje celostátní ústředí. Nebo možná nesní, ale vnitřními řády je nastavena tak, jako by to byla skutečnost. Sektářská uzavřenost Tak tomu už ovšem dávno není a po roce 1989 vlastně ani nebylo. Ze stran se mnohdy staly pouhé mocenské kartely, účelová seskupení schopná jakýchkoli pragmatických kroků. Pominemeli komunisty, jejichž členů je každý rok o sedm tisíc méně, pak naše největší strany mají přes třicet tisíc členů, u nichž však nikdo přesně neví, kolik je pouze virtuálních. Menší jsou pak na dvaceti tisících, ty nejmenší by se dokonce vešly na malý fotbalový stadion.
Skuteční, nevirtuální členové jsou pak zvláštní směsí přesvědčených straníků odhodlaných angažovat se za své vidění společnosti a pragmatiků první třídy potřebujících stranickou strukturu jako nástroj pro ukojení svých mocenských potřeb (to ještě v tom lepším případě), či dokonce pro ukojení svých tužeb ekonomických. Takové prostředí přirozeně žádnou strukturu společnosti neodráží, už není ani křivým zrcadlem. Chová se ale tak i ve své sektářské uzavřenosti vůči okolí, jako by to tak nebylo. O uceleném ideovém charakteru hovořit nelze, stranická vedení nejsou schopna garantovat vůbec nic. Potřebujeme lepší doklad, než je uzavření pražské koalice? Nezáleží na tom, zda ji hájíme, či zatracujeme, skutečností je, že se proti ní stavěla celostátní vedení obou stran.
Pod hlavičkou ODS se v letošních komunálních volbách nabízel současně jak teplický program minimálního města, které garantuje funkčnost základních služeb, ale neplete se tam, kde nemá co dělat, tak pražský program slibující rozvoz léků do domu.
V posledním desetiletí, především v důsledku vzniku krajské samosprávy, jíž se nakonec přizpůsobily všechny strany, došlo k faktické dezintegraci stran s tím, že nejmocnější se stala právě regionální, mnohde dokonce okresní úroveň. Celostátní vedení, která jsou volena s tím, že skutečně mají strany řídit, jsou stále bezmocnější. Když v roce 2004 kandidoval na předsedu komunistické strany Miloslav Ransdorf, kritizoval, že strana je volnou konfederací okresních výborů.
Současně s tím se část vnitrostranických sporů začíná řešit mocensky právě „dole“. Tytam jsou doby, kdy Miloš Zeman porazil na hradeckém sjezdu v roce 1993 Jiřího Paroubka, a přesto jej celou dobu dalších dvanácti let, jakéhosi jeho vnitrostranického exilu, nikdo ze strany nevyloučil. Ani střet uvnitř ODS při sarajevském atentátu se neřešil vylučováním. Když už se k něčemu takovému sahalo, bylo to ve vztahu k parlamentním přeběhlíkům a i tehdy to obvykle činil nejvyšší stranický orgán, ne pár kumpánů na okresním stranickém sekretariátu.
Vnitrostranická scéna se jednoznačně zdrsnila. Z ideového a třeba i mocenského souboje už nevychází čestný poražený, ale někdo, koho je třeba ze strany vyloučit, politicky zlikvidovat. Příklad Věcí veřejných ukazuje, že se těmto drsným způsobům rychle učí i noví a mladí.
Není to volání po vnitrostranických idylách. V demokratických dobách dávno minulých to ve stranách vřelo mnohem víc, než si dnes umíme představit. Stranické secese, odchody, slučování byly na denním pořádku. Vesměs šlo ale o ideové střety, byť se silným personálním akcentem.
Není třeba si také myslet, že lidé jsou andělé. Nejsou, a právě proto si jejich společenství přijímá pravidla, jimiž řídí své vzájemné vztahy. Problém nastává ve chvíli, kdy přestanou být respektována, resp. účelově manipulována i tato minimalistická pravidla - ať již stanovy, či jiné vnitrostranické řády.
Jsme v pasti. Bez dobrých a fungujících stran ještě v Evropě žádná demokracie dlouhodobě neuspěla. Naopak - byly to právě nefungující strany a jejich systémy, které uspišovaly krizi demokracií. Proto není jedno, co se děje v centrálních či zapadlých stranických okresech, protože to vypovídá o celém systému. To, co vidíme, je symptomem hlubokého problému, který není banální a který může mít dalekosáhlé důsledky.
***
Bez dobrých a fungujících stran ještě v Evropě žádná demokracie dlouhodobě neuspěla. Naopak - byly to právě nefungující strany a jejich systémy, které uspišovaly krizi demokracií.
O autorovi| STANISLAV BALÍK, vedoucí katedry politologie FSS MU e-mail: balik@fss.muni.cz
