Jsem vždycky dojat tím, jak si lidé potřebují určit, že to, co viděli či slyšeli, je opravdu, ale opravdu to nejlepší. To, co tu ještě nebylo. Narážím samozřejmě na finále Wimbledonu. Bylo opravdu úžasné. Ale... Kdo má měřítko toho opravdu nejlepšího? Neuchopitelné!
Úžasných finále bylo mnoho a je otázkou, zdali by Federer a Nadal, kdyby se narodili dřív, sehráli v šedesátých či sedmdesátých letech stejně skvělé finále v porovnání s tehdejšími šampiony. Jenom spekulace. Jak už kdysi pravil Jan Werich ve svých předscénách: „Co je to středověk? Co je to vlastně střed věku? Pozor, aby až ti za tři sta let, kteří se budou dívat na náš středověk a budou říkat... no, no no, no... všimněte si, jak jsem tolerantní.“
Pro mě osobně byl třeba jeden z největších zážitků „nejlepší“ finálový zápas na MS 98 ve fotbale, Francie versus Brazílie. Vyhráli Francouzi. Přestože dlouho fandím a obdivuji Brazilce, bylo pro mě to finále nejlepší. Prostě to tak je. Nebo mistrovství světa v atletice. Skok daleký, kdy Carl Lewis se přeskakoval s Mikem Powelem až do šestých pokusů. Sledoval jsem to s pokleslou čelistí, jak to bylo napínavé. Pozor, oč bylo lepší než olympijské finále Jesse Owense a Němce Lutze Longa? Nikdy to nikdo nezměří.
Všechno mě vede k předscénám J. W.: „A tam to všechno řídí malý český člověk. Má to v zápisníčku a říká - pozor, ten už mluvil dlouho, ať mluví zase ten. Ten ještě nemluvil vůbec. A tam ten? Pozor pozor na něj, nějak nám přerostl! Tak takhle to řídí malý český člověk.“ Že by všude byl malý český člověk? Ale fuj, jenom člověk, boží stvoření, se svou malou člověčí závistí. A tak volám: Ano, ve Wimbledonu to bylo nejlepší finále!!!
O autorovi| Richard Tesařík hudebník a herec
