Expedice LOHAFEX po dlouhých tahanicích a se zpožděním vysypala do jižního Atlantiku několik tun oxidu železa. V oblasti došlo k populační explozi planktonu - přesně podle plánu.
Ale plankton - v rozporu se záměrem - neměl čas zemřít a klesnout ke dnu se vzdušným uhlíkem navázaným ve svých schránkách. Místo toho padl za oběť větším dravým korýšům, které přilákala bohatě prostřená tabule.
Menší předchozí studie se s tímto problémem nesetkaly, protože způsobily nárůst počtu jiné skupiny organismů tvořících plankton, konkrétně rozsivek. Pro ty však v Atlantiku nebyly vhodné podmínky (neměly dost křemíku na stavbu schránek).
Výsledky podle vědců vedoucích experiment naznačují, že postup je závislý na řadě různých okolností, všechny lze ale jen těžko ovlivnit, a je tedy poměrně nespolehlivý. Vědci se po třech týdnech pokusili moře pohnojit druhou dávkou, ta už ovšem žádný nárůst planktonu nezpůsobila. Organismy patrně už měly železa dostatek a jejich růst limitovaly jiné vlivy (například nedostatek jiných živin). Zdá se tedy, že kdyby mělo mít hnojení moří nějaký reálný dopad na klima, muselo by se používat prakticky na celé ploše moří a oceánů.
