Paní Paroubková mě docela šokovala. Asi nepamatuje, že za totality se stále na něco vybíralo. Nějaké procento či půlprocento z platu na Vietnam, Kambodžu, na kdeco. Stále jsem protestovala, protože se mi zdálo hrozné, že mám nedobrovolně na něco dávat. Máme demokracii, a ať se každý rozhodne, komu nebo na co své peníze dá. Stále dávám, ale ověřím si, komu a na co.
Naše republika potřebuje nové dálnice, opravu silnic, některé obce či městské části nemají kanalizaci atd. atd. Ve své domácnosti si vylučovací metodou rozhodnu, co se může koupit. Myslím, že by se tak měl chovat i stát. Když na něco nemám, tak to nemohu mít. Nebo počkám, protože jsou důležitější věci.
Kaplického knihovna mě nezajímá, protože nebydlím v Praze. Akorát mi bylo divné, že předsedkyně komise, která vybírala nejlepší návrh, byla paní Jiřičná, která údajně s panem Kaplickým mnoho let žila, jak jsem se dočetla.
O autorovi| Drahomíra Doležalová, d.dolezalova@volny.cz
