Nikdo snad rozumně nepochybuje o tom, že jazyk, ve smyslu artikulované lidské řeči, vznikl jako původní pole poezie. Tak jako přírodní útvary, rostliny a zvířata, také básně přitom dalece přesahují jakýkoli záměrně hledaný užitek a vytčený význam. A ukazuje-li báseň věci podobně jako ruka, kterou k nim často bezděčně napřahujeme, je to jen další potvrzení, že jazykový význam je poezií vpleten do ukazovaných věcí a že gestem čistě jazykového „podívej“ odvádí báseň pozornost od sebe samé.
Neukazuje-li báseň na sebe samu, neznamená to ještě, že by postrádala jemnou vnitřní artikulaci. Tak třeba v básni Mraky: Sloup deště se opírá o vrakoviště. V průrvách, nikým nesledován, trvá obřad ohně.
Přeryv čili významový vodopád přes hranu verše zde provází jemný vnitřní rým jako obdoba vln, narážejících na významy slov a odkazujících zpět k moři z názvu sbírky. Moře je odedávna synonymum neomezena; ve skutečnosti je ale místem obrovského a pro nás nevnímatelného množství jednoznačných stavů, zašifrovaných v šumu. Poezii lze chápat jako řeč, která tyto stavy dešifruje a vyjímá z moře vymezeného geograficky. Uchováním fyzické podoby zvuků v psaném slově přitom otevírá tišší rozměry věcí a zachycuje šelest nenápadné apokalypsy, která nemá nic společného s koncem času. Snad proto není moře v Kolmačkově poezii novým motivem – a spíše než motivem zůstává jedním z obzorů, na nichž se vnímané setkává s vyslovovaným. Takto zní závěr Ezechiela v parku z předešlé sbírky Viděl jsi, že jsi: Rozběhl jsem se za tebou, zakopl a spadl.
Začalo pršet, déšť jednotvárně šuměl.
Zřetelně, jasně se ozýval hukot moře ve větvích, listech a stéblech trávy.
Slovní spojení zřetelný, jasný hukot není jistě pouze popisem sluchového vjemu, ale prolnutím vnímání a jazyka, který se na zřetelnosti a názornosti přinejmenším podílí: je tím, co dává hukotu hranici či osnovu. Procezený deštěm, hukot moře doslova a do písmene přichází ke slovu a spolu s ním prostupuje věcmi. V tomto prostupování je bezpochyby pravé kouzlo básně jako živlu neunáhlené proměny. Odtud obdivuhodná kontinuita sbírky Moře s předešlou tvorbou (krásně ji dokládá též báseň Slyšíš ten šum?). Také následující verše, uveřejněné před dvanácti lety, se zároveň stávají pozadím, z něhož se novější básně přirozeně vydělují: Dívala se v kuchyni na fotku moře.
Naslouchala hukotu vln, skřekům racků.
Večer se rozhořel náhle jak oheň a žehnal její samotu.
Nejde jen o to, že sám název nové sbírky jako by nabízel komentář sbírky předešlé a spolu s ní i Kolmačkovy vlastní poetiky. Běží spíše o společné vyzdvižení této poetiky z vnější formy času, odměřované kalendářem, a její přesazení do mnoha různých časů, vždy těsněji přimknutých ke konkrétní situaci. Báseň Pět minut ztvárňuje toto přesazení a spolu s ním motiv hranice i jejího rozplývání až k prolnutí vnějšího obzoru věcí a vnitřního obzoru jazyka, který jako by jen popisoval: Pět minut za Kolínem jasný mořský motiv: předěl mezi pevninou a mraky mizí, jižně od trati člověk zvedá ruku z pláně a hned se zas topí.
Výslovné připomenutí by zasloužily i další básně, v nichž se naopak jasněji ukazuje, že Moře rozhodně není variací na úzký okruh témat; zejména poslední oddíl sbírky se otevírá vzdáleným a nečekaným dějům. Také skrze ně dokáže Kolmačka rozvíjet zvláštní a těsný vztah, který váže každou skutečnou poezii k próze. V této vazbě nejde o vnější vztah dvou literárních žánrů, nýbrž o to, že i ve své podstatné intimnosti má báseň od chvíle, kdy vzniká, množství neviditelných čtenářů, z nichž každý si ve sdílené důvěrnosti uchovává svůj vlastní hlas, svou vlastní šifru šumu světa. A čteme-li Moře nahlas, náš tělesný a slyšitelný hlas napomáhá ukotvení významu veršů ve vnímatelných věcech. Moře i tím dokládá, že poezie je vždy soukromá i dialogická, což neznamená, že by se něčeho domáhala.
***
Pro knihu dále hlasovali Petr Borkovec, Ondřej Horák, Jonáš Hájek, Lenka Jungmannová, Václav Kahuda, Pavel Kotrla, Milan Suchomel, Petr Šrámek a Jan Štolba.
5. MÍSTO
Moře
Pavel Kolmačka Vydalo nakladatelství Triáda, Praha 2010. 97 stran.
