Marta (nyní 67) se prokousávala dospíváním dost složitě, s otcem neúměrně přísně trestajícím každých pět minut zpoždění a maminkou, která trpělivě snášela všechny odskoky jinak věhlasného pana doktora. Trochu vzpurná rebelka si vlastní názor prosazovala už ve čtrnácti. Helena (nyní 63) si nadlouho ponechala pověst hodného, pilného, nekonfliktního děvčete vzorně zapadajícího do fungující rodiny, která ji vedla k pohybu, jazykům i hudbě.
Black & White českých šedesátých Po sedmnácti letech se potkaly v Praze a byly jedna hezčí než druhá. Dramatický zjev tmavovlasé Marty, uhrančivé ve zpěvu i projevu, kontrastoval s nevinným světlým poupětem, které se ještě učilo k maturitě. Na jevišti Rokoka nejdřív k Heleně stavěli čilého zpěváka klukovského zjevu i projevu. Pak si v divadle uvědomili výhody možné kombinace „černé“ Marty a světlé“ Heleny: talentované, čerstvě objevené zpěvačky si nekonkurovaly, ale naopak se doplňovaly. Dodaly produkcím šťávu a přitáhly každá trochu jiné publikum. A Vašek, v jehož útlém těle a stále jako by udiveném pohledu se ukrýval nečekaný pěvecký potenciál, je skvěle doplňoval. Nikdy si na „holky“ nestěžoval a nikdy si ony nestěžovaly na něj. A třebaže měl později s Martinou angažovaností všelijaké opletačky, nezradil ji, nepodlehl hrozbám zákazu a nepomluvil ji. Nikdy se pak svými „zásluhami“ o chartistku nechlubil. Ona naopak vzpomíná, jak za ní jezdil, když se odstěhovala z Prahy. Velelo mu to přátelství a slušnost.
„Byli oba takoví hraví, pošťuchovali se, a já k nim zase tak moc daleko neměla. Zažili jsme krásné časy po koncertech, zpívali jsme v noci do dvou, druhý den znova, dnes nevím, jak jsme si my sami a naše hlasivky stihli odpočinout, ale byli jsme mladí a nadšení, všechno nám šlo jakoby samo. Vzpomínám na Paříž v osmašedesátém, uvízli jsme tam, protože byly studentské nepokoje, ale my si ten čas nádherně užívali. Prosluněná louka plná kvítí,“ vypráví Marta Kubišová.
Říkala jim děti. V té trojici byla Marta nejzralejší – o něco sice už zkušenější, ale zřejmě tehdy stejně naivní jako Helena a Vašek. V uvolněných časech šedesátých let se pro ně otevřel svět, nejprve ten český a slovenský, postupně i za hranicí socialistického státu. Nadšeně zpívali písničky, k nimž nikdo zvlášť nesháněl autorská práva, měli své skladatele a textaře, své spřízněné kapely. Letěli.
Ještě počátkem roku 1969 zpívali v Cannes, ale tehdy už idyla končila. Když jim pak v březnu 1970 psala Marta ten důležitý dopis, oslovila je Moje drahé děti – Heleno a Vašku. Nevěřila už na zázraky. Věděla, že v dohledné době si nezazpívá a pouštěla je tedy, jako správná „matka“, z hnízda. „Neměla jsem právo je zdržovat, řekla jsem,děti, vyzpívali jsme si aparaturu, tak si ji rozdělte, zůstaňte spolu a vezměte místo mě k sobě nějakou holku nebo se rozdělte, to už je na vás‘,“ vzpomíná Marta po čtyřiceti letech. Z tria se tehdy stalo duo a vzápětí si už každý šel po svých. Zlatá kůzlata, jak se jim říkalo, se rozpadla.
Za všechna léta, co od těch časů uplynula, nemluvila Marta špatně o Heleně a nikdy se Helena se nikdy slovem neotřela o Martu. Zatímco jedna lepila doma pytlíky na hračky, druhá koncertovala a měla úspěch. V Sovětském svazu, v Japonsku, v Sao Paulu. Jedna se otevřeně postavila proti režimu, druhá v něm celkem pohodlně žila, pilně pracovala a slavila. Nejprve to náhlé odstřižení od práce Marta brala jako dočasné, ten první rok také kolegové ještě zkoumali, co se dá v její věci dělat, když na ni tajní nastražili falešnou pornoaféru. Bylo jí šestadvacet a věděla, že se ničím neprovinila. Pak se rozhodla. Nikdo ji nenutil stát se mluvčí Charty 77, tak jako nikdo nenutil Helenu postavit se k perspektivní kariéře čelem a využít možností, které se jí otevřely, beze zbytku. Ani jedna na svůj osud veřejně nežehrala. „Myslím, že jsem procházela různými životními ranami docela dobře, že jsem všechny ty zkoušky přečkala bez většího duševního úrazu, protože jsem věděla, že nic z toho, co mi kdo podkládá, jsem neprovedla, že mám svědomí čisté. Věděla jsem, do čeho jdu a co mě čeká, protože už to zažívali i lidi kolem mě,“ hodnotí Marta svůj životaběh po letech a dodává, že na to, co ji potkalo nyní, připravena nebyla.
„Ani za bolševika si netroufli mě tahat po soudech. Spoustě lidí vyhrožovali, volal si je prokurátor, mě taky strašili, že se dítě nedostane do školky, že neseženu zaměstnání a že se mám radši vystěhovat, to všechno na mě měli připraveno, já ale věděla, že spousta lidí už něco podobného podstoupila. Když jsem u výslechu třeba už byla někdy v koncích, nevěděla jsem, která je dnes pro ně ta hlavní otázka, na čem by mě rádi nachytali, tak jsem na ně vybafla:,A heleďte, kterej režim takovým způsobem odstavil zpěvačku kvůli pornofotkám, které ona nikdy neudělala?‘ – a oni,to my přece ne‘.,Tak kdo asi,‘ ptala jsem se a mezi tím jsem získala čas k nadechnutí a udělala si zase v hlavě jasno.“
S nejlepšími roky života si musely poradit v podmínkách socialismu. Marta našla slušné lidi, kteří ji zaměstnali přesto, že byla trvale sledovaná Státní bezpečností. Smířila se s tím, že už nikdy nebude zpívat, alespoň ne veřejně. O první holčičku přišla, druhou dceru šťastně vychovala. Mohla se jí aspoň věnovat, když nesměla zpívat.
Složité vztahy s muži Nedá se říci, že by měla štěstí na muže. Manželství s extravagantním režisérem Janem Němcem připomínalo všechno, jen ne poklidné soužití. V dalším si užila i toho, že se s mužem několik let střídali v bytě jako o směnách – jeden tam byl ve dne, druhý v noci.
Ani ve všech směrech úspěšná Helena to zřejmě v partnerských vztazích neměla jednoduché. Mladé lásky nebývají trvalé, ty zralejší poznamenal tu alkohol, tu ambice a své sehrál jistě i fakt, že s tak velkým úspěchem ženy se muži málokdy dokážou smířit. Zůstala nakonec vždycky zase sama, bez dětí, „jen“ s širokým kruhem posluchačů a věrných přátel. Vždycky deklarovala, že jejím zázemím je původní rodina.
V tom se osud „černé“ Marty a „bílé“ Heleny dost podobal. Pohádky ale mívají dobrý konec. I tahle ho donedávna měla: režim padl, Marta se mohla vrátit na výsluní. Zpočátku si nebyla jistá, že může navázat tam, kde jí před dvaceti lety naordinovali „hlasový klid“, jak své zmarněné kariéře říká.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
„Sama jsem byla překvapená, že jsem se dokázala vrátit, neměla jsem kolem sebe ani autory, ani manažery, ani žádnou stáj, jako měli kolegové. Ale říkala jsem si, že zrovna starost o zvířata by mi seděla. Zkusila jsem to a teď mi přišel obrázek od Brigitte Bardotové s věnováním Martě. Škoda, že se toho Jiří Šebánek, s nímž jsme s pořadem Chcete mě? začínali, nedožil. Měl by radost.“
Rozjelo se i zpívání, Marta našla útočiště v malém divadle uprostřed Prahy a tvrdí, že tak dobře se dlouho necítila. „Jsem naštěstí v situaci, kdy nemusím brát jakoukoli práci, mohu dělat jen to, co opravdu chci, také mě nikdo do ničeho, co by mi nesedělo, netlačí,“ může dnes konstatovat Marta. Došlo i na společný koncert a posléze vzájemné hostování s bývalými kolegy z Golden Kids, které – až na zdravotní potíže Václava – změny režimu nepoznamenaly. Helena stále patří k těm, kdo vyprodají sály. Nikdo se o její repertoár a výkony neotírá, vlastně ji už nehodnotí. Našla muže, s nímž založila agenturu, stal se i jejím manažerem. Navzdory všem je s ním evidentně šťastná. Nezdálo se, že by cokoli, snad kromě nečekaných nemocí, mohlo pokazit docela příjemné zrání stále hodně populárních zpěvaček.
Kolaps začal až nápadem, že ke čtyřicátinám někdejšího seskupení Golden Kids trojice uspořádá turné koncertů, které ukáže, že dovedou být zase spolu. První nástřel písniček, které by mohly zaznít, padl – s tím, že se vše včetně scénáře a kostry show upřesní.
„Pak jsme najednou seděli s Vaškem a jeho bratrem Janem nad návrhem smlouvy; věci, které nám nebyly jasné, jsme zaškrtli a chtěli upřesnit. Volala jsem s Helenou, když jí její manžel vzal z ruky telefon a řekl:,od teď se budou bavit jen naši právní zástupci, já na toho vašeho neumětela nemám ani čas, ani náladu‘. Přiznám se, že mě i Vaška jeho tón zaskočil. Takhle se mnou ještě nikdy nikdo nemluvil. A navíc, bylo mi jasné, že právní zástupci nemohou přece sestavit turné o šesti nebo sedmi koncertech. Napsala jsem Helen,myslím, že jste malinko přestřelili, ale pořád je ještě čas to stopnout‘. Oni ale odjeli na lyže a po deseti dnech mi přišel první e-mail, že budou po mně požadovat náhradu osm milionů. U soudu potom řekli, že si zrovna tenhle telefon s mou esemeskou nechala doma, když jela na ty hory… Čili mi neodpověděli a začala rovnou ta kanonáda.“
Jaké výhrady měli Marta s Vaškem ke smlouvě? Nebyly prý finanční, spíš organizační. „Šli jsme bod po bodu, zaškrtli, co se nám nezdálo. Nejsem v tom honěná, ale vím, že když se třeba uvažuje o natočení DVD z koncertu, je k tomu třeba trochu jiná smlouva než bez toho videa. Zarazila nás podmínka, že neposkytneme rozhovor novinářům z vyjmenovaných médií – byla tam celá plejáda všech těch tiskovin, se kterými se Helena s manželem soudí. To je ale hodně ošemetná věc, Vašek i já jsme namítli, že tahle bulvární média, jak všichni vědí, klidně otisknou rozhovor, aniž bychom ho my poskytli, a jak potom dokážeme, že jsme s nimi vůbec nemluvili? Pak tam byla zmínka, že projektem Golden Kids opět spolu, jak se turné mělo jmenovat, by měl Martin Michal disponovat dvacet let. Ať už tím mysleli cokoli, upřesněné to tam nebylo, jisté je, že v osmdesáti šesti mě asi těžko někdo vyžene na jeviště. Těch dvacet let nás s Vaškem upřímně vystrašilo, i on jenom kulil oči, co to má znamenat a co všechno je možné taky ve smlouvě najít.“
Dál už je situace známá: Marta nepodepsala smlouvu a odstoupila od záměru zúčastnit se turné, následovala obchodní žaloba o náhradu už vynaložených peněz na přípravu turné. Protože v pořadu Radiožurnálu mezitím odmítla o kauze mluvit, aby ji protistrana nežalovala o dva miliony (což si předtím přečetla v jiných médiích), následovala další žaloba, podle níž by se měla omluvit za pomluvu, která Helenu a její agenturu finančně poškodila. Výpovědi svědků, soudní výroky, odvolání, útoky… Přátelství se pokazilo. Jedna urputně trvá na svém a chce omluvu, druhá si není vědoma viny a je zklamaná, že ji někdejší přátelé vláčí po soudech.
„Fakt, že se mám veřejně omlouvat, pobouřil zase moje přátele a kolegy z branže i odjinud natolik, že od srpna přemýšleli, jak dát najevo, že tohle je přece jen moc, že něco takového se nedělá. Jsem jim za podporu moc vděčná, hodně mě posílila. Ačkoli jsem se o otevřeném dopisu, který sepsali, dozvěděla až ve chvíli, kdy ho Milan Hein poslal do ČTK, a rozhodně jsem ho neiniciovala, děkuju za ta slova. Byla jsem už hodně zničená, špatně spím, zdají se mi hrozné sny, celkově mě to opravdu trápí. Nejsem sentimentální, jen pokud jde o děti a zvířata, zvykla jsem si vztahy brát věcně. Ale nebyla jsem na tuhle situaci připravená. Od přátel ne. Je to nevídané a neslýchané.“
Děti dospěly, pohádka skončila.
***
Volala jsem Heleně, když jí manžel vzal telefon a řekl: od teď se s vámi budou bavit naši právníci Marta Kubišová
