Otomar Krejča, poslední žijící klasik poválečného českého divadla, zemřel. Byl tvůrcem jedinečného stylu a od 60. let razil našemu divadlu renomé po celé Evropě. V divadle však zásluhy a vděk neplatí a bohužel je třeba konstatovat, že slavný režisér se v posledním desetiletí svého života nedočkal takového uznání, jaké by mu náleželo. Své Divadlo za branou, zrušené v roce 1972, po Listopadu s nadějemi obnovil, ale přišel o něj absurdně podruhé v roce 1994. Prakticky nerežíroval ani souvisle neučil na DAMU. Naposledy nastudoval v roce 2001 v Národním divadle Bernhardovu hru Portrét umělce jako starého muže, text skvěle namluvil i pro rozhlas.
V této době ještě mohl režírovat, ale z druhé strany nebylo mnoho vůle. Krejčovi divadlo velmi chybělo a navzdory několika polistopadovým cenám byl profesně i lidsky zklamaný. A to i přesto, že jako každý velký tvůrce byl náročný a komunikace s ním nebyla vždy jednoduchá. Otomaru Krejčovi české divadlo zůstalo cosi dlužné.
Český divadelní zázrak 60. let Společně s Janem Grossmanem a Alfrédem Radokem patřil k nejvýraznějším tvůrcům domácího divadelního zázraku 60. let. Tyto osobnosti pak byly po roce 1968 odstaveny od umělecké práce, částečně mohly pracovat v zahraničí, ale i to bylo komplikované. Krejča po zavření Divadla za branou ještě v letech 1973-1975 působil v Divadle S. K. Neumanna. Pak už směl až do roku 1990 režírovat jen v cizině, i když byl zván k prestižnímu hostování - režíroval například Fausta v Burgtheateru či Racka v Comédie Francaise. V Divadle za branou byl po roce 1968 nejprve sesazen z postu uměleckého šéfa a divadlo v jeho intencích převzal Ladislav Boháč. Marně se ho pokoušel udržet, scénu zrušil administrativní zásah ministerstva kultury v červnu 1972. Oficiálním důvodem byly požárně bezpečnostní poměry sálu v Adrii. Kdysi Otomar Krejča líčil, že šlo a jakási dvířka od komína, což přesně odráží absurditu doby.
Divadlo, o němž měla nakonec rozhodnout komínová dvířka, se otevřelo v listopadu 1965 Topolovou Kočkou na kolejích a Ghelderodovými Maškarami z Ostende. Publikum novou scénu hned přijalo a souznělo s ní, mimo jiné proto, že se Krejčovi podařilo vybudovat výborný tvůrčí tým a herecký soubor.
Byli tu dramaturgové Karel Kraus a Josef Balvín, dramatik Josef Topol, který psal své hry s vizí konkrétních herců. A soubor výrazných individualit od Marie Tomášové přes Jana Třísku až po Leopoldu Dostalovou. Krejča jako silná režijní osobnost jasně určil poetiku divadla, spojoval psychologii postav s vysoce obrazivým a metaforickým pojetím díla. Vznikly inscenace, které se zapsaly do dějin divadla - Tři sestry, Racek, Hodina lásky Antigona, Lorenzaccio. Brzo začal být soubor zván do zahraničí, vedle řady zájezdů bylo například úspěšné tříměsíční turné v roce 1968. Krejča „za branou“ plně zúročil to, co se již snažil realizovat v činohře Národního divadla, kde byl v angažmá od roku 1951 a v letech 1956-61 jako šéf. Byla to především jeho a Krausova současná dramaturgie, která přivedla na jeviště autory jako Františka Hrubína a Josefa Topola či scénografa Josefa Svobodu a další. Krejčovy inscenace v Národním jako Konec masopustu, Romeo a Julie či Srpnová neděle patří k nejlepšímu v poválečné historii první scény.
Pachuť špatného svědomí Krejča po roce 1989 Divadlo za branou (DZB II) obnovil, ale mělo krátké trvání. Jeho zlikvidování bylo ostudné a poskytlo jasný obraz toho, jak stát oceňuje skutečné osobnosti. Tento akt ministerstvo kultury eufemisticky nazývalo odstátněním, po něm však do roka scéně pokoušející se přežít došly peníze. Vstoupit podruhé do stejné řeky je vždy složité, ale čas pracoval pro divadlo. Začalo ukazovat, že nastoupená cesta se vyvíjí a má svá pozitiva, ale už bylo pozdě. Krejča však měl mít své divadlo, tak jako jiní evropští režiséři. Vzpomeňme třeba na Georga Taboriho, který ve dvaadevadesáti letech tak výborně režíroval Lessingovu hru Židé v Burgtheatru, na Strehlera, kterému v Itálii umožnili návrat do Piccolo teatro se všemi poctami. V případě Krejči zůstalo špatné svědomí, což se projevilo zvláštním přešlapováním kolem něj. A přitom poslední jeho režie v Divadle za branou Pirandellových Obrů z hor a pak i Fausta v Národním divadle byly skutečným gesamkunswerkem, výrazným režijním gestem umělce vyznávajícího divadlo stylu a tématu.
Odchodem Otomara Krejči jako by se definitivně zavřely dveře za inspirativní a jedinečnou érou našeho divadla, o které se vědělo i v Evropě. Nedá se říct, že by dnešní české divadlo ve svých špičkových projevech bylo o tolik horší, všechno je ale jinak nastavené. Je ale třeba stav a souvislosti pojmenovat, ostatně Krejčovi dluží česká teatrologie kvalitní monografii. Doufejme, že se jí brzy dočkáme.
