• Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Letní cesty

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

Vypravila jsem se do Varšavy podívat se na oslavy Varšavského povstání. Cesta tam, to musím předeslat, byla dost příšerná: České dráhy pro mne neměly ani lůžko, ani kupé první třídy, ale zato zdražily. No ovšem, je jednodušší vybrat ode všech o málo víc než zajistit pohodlí tomu, kdo je ochoten za ně zaplatit. Ale nešť, dojela jsem utahaná, ale celá.

V neděli prvního srpna v pět odpoledne se na varšavském hřbitově Powiazky sešly tisíce lidí, jako každý rok. Hodně lidí tam chodilo i za komunismu; třebaže se tehdejší polský režim snažil vzpomínky na povstání co možno potlačit, Poláci si svou slavnou minulost nedali vzít. A prosakuje do těch vzpomínek i hodnocení přítomnosti, pochopitelně - jinak by přece historická politika neměla smysl. A tak když přicházel Bronislaw Komorowski, prezident elekt, jak se v Polsku říká, tedy prezident zvolený, ale ještě nenastoupivší, rozlehlo se vedle potlesku i sem tam zapískání - až musel moderátor davy napomenout, aby se chovaly, jak se sluší na takovém místě při takové příležitosti.

Vždycky mě na polských oslavách dojímá, jak vedle zasloužilých stařečků defiluje i nejmladší generace: vojenským krokem, pěkně za svým praporem. Stařečci, kteří si dnes připomínají Varšavské povstání, byli v jeho době taky třináctiletí či čtrnáctiletí jako dnešní harceři či orlové a jistě cvičili a pochodovali se stejným zápalem jako oni. A umírali. Tradice trvá, v Polsku si na ni potrpí. Pokaždé mi přitom zatrne - ti dnešní dospívající by nejspíš byli zase ochotni položit život za svou vlast, ač o tom, co je život, nemohou ještě moc vědět. A vždycky také srovnávám, pochopitelně. Na hrdinské tradice a postoje Poláků nemáme. Ale skoro všechno má také druhou, odvrácenou stránku, spoustě Poláků jde celý ten patos na nervy, a mně by šel asi taky, kdybych v něm žila den co den a hodinu co hodinu. Moc dobře si pamatuji, jak mi v dospívání byli k smíchu lidé, kteří pronášeli velká slova o vlastenectví a tradicích. Jistě mě trochu omlouvá, že jsem dospívala v šedesátých letech a slova komunistických funkcionářů člověk prostě nemohl brát vážně - ale stejně si myslím, že kousek patosu, vážnosti a úcty k tradicím nemůže škodit. Každá společnost má své vlastní zvyky a kritičnost i skepse má své přednosti: člověk nebere moc vážně ani sám sebe a nepropadá tak lehko všelijakým fanatismům.

A protože léto je doba cestování, vyjela jsem si z Prahy i do míst bližších: do Sobotky, do Uherského Hradiště a zatím naposledy do Nového Města nad Metují na všelijaké události. Taky je to přece vlastenectví, vlast není jen politika: všechny ty festivaly, letní školy či akademické týdny musel někdo vymyslet a zorganizovat. Dělají to většinou místní nadšenci, jimž z toho kouká víc práce a zlobení než vděku nebo slávy. A se slávou mediální je to vůbec pochybné: když už člověk vynaloží tu námahu, aby se jeho letní událost dostala do médií - co když pak napřesrok přijede víc lidí, než se podaří ubytovat a nakrmit? Práce pro vlast je nevděčná.

***

Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás