Čtrnáctiletá Annick Fabienne Raharimamonty pochází z Madagaskaru, kde ještě donedávna chodila do soukromé francouzské školy, na níž se sem tam ještě uplatňovaly tělesné tresty. Teď je žákyní osmé třídy pražské Základní školy Marjánka. Proč?
„Mám v Praze tetu, pracuje na letišti, a chtěla bych tu studovat,“ vysvětluje dívka, jež se druhým rokem potýká s češtinou. Je to už třetí cizí jazyk, který se učí, a zdá se, že jí to jde. Když ji požádáme, aby napsala na kus papíru běžnou českou větu „dnes je pondělí a nemáme odpolední vyučování“, udělá jen dvě bezvýznamné chyby - na konci slov „pondělí“ a „vyučování“ má poslední „i“ krátká.
Její o dva roky mladší spolužačka Naďa Budarina, která přijela před rokem s maminkou z Kaliningradu, napíše nepřesně jen „výučování“. Klobouk dolů.
Praha - město cizinců Základní škola Marjánka má mezi svými pěti stovkami žáků cizinců dvaapadesát. „Ano, je to víc než běžný průměr, protože rodiče si zřejmě mezi sebou předávají reference, ale to neznamená, že jinde cizince nemají a že jich nepřibývá,“ říká ředitelka Anna Niklová. A hned dodává, že je nejvyšší čas, aby se této relativně nové skutečnosti české školství přizpůsobilo. Praha (ale nejen ona) se pomalu stává městem cizinců. Přitom nejde zdaleka jen o Vietnamce nebo Ukrajince. Do Česka přijíždějí i Číňané, Korejci, Japonci, tíhnoucí za českou hudbou, ale také děti ze smíšených manželství, které dříve žily třeba v Americe, v Německu nebo v dalších zemích.
„Někdy sedíme nad mapou a hledáme, kde je vlastně to místo, odkud nový žák přijel,“ podotýká ředitelka. Zároveň vysvětluje, že je třeba naučit děti odjinud nejen českému jazyku tak, aby se mohly učit ostatní předměty, ale taky je protlačit do společenství vrstevníků, aby se v něm necítily jako outsideři.
Plakala a plakala...
Pro tyto děti je vstup do cizího prostředí, kterému nerozumějí, a mohou je proto vnímat dokonce jako nepřátelské, velmi těžký. „Když přišla do třetí třídy holčička původem ze Severní Koreje, jen slzela a slzela. Museli jsme si vzít na pomoc maminku, která ale nemluvila žádným světovým jazykem.“
Anna Niklová dobře ví, že je třeba hledat něco, v čem takové dítě aspoň trochu vyniká. U korejské holčičky to byla nakonec matematika, která jí získala respekt spolužáků; u někoho jiného to může být třeba sport, muzika nebo i angličtina.
Ředitelka taky ví, že se neobejde bez komunikace s rodiči. Ta ale nebývá vždycky jednoduchá, a to nejen kvůli jazykové bariéře. Nedorozumění mohou vznikat i kvůli rozdílným společenským normám. Například lidé pocházející z Asie většinou nejen neukazují emoce, ale dokonce ani nenavazují oční kontakt.
Tak jako u nás maminky říkají dětem: když s někým mluvíš, dívej se mu do očí, vietnamské nebo japonské nabádají: nezírej nikomu do očí, mohlo by ho to znepokojovat. Podobné projevy mohou mýlit učitele, když si pozvou rodiče svých vietnamských žáků. Bývají zmateni: Nerozumějí mi? Nebo neposlouchají? Zatím řešila Základní škola Marjánka integraci cizinců hlavně tak, že s nimi pedagogové pracovali individuálně mimo vyučování. Na prvním stupni třídní učitelky, na druhém většinou ti, kteří učí češtinu. „Už loni nám ale bylo jasné, že tomu musíme dát systém a poskytovat těm dětem o dost víc než jazyk,“ říká ředitelka Niklová. „Zavedli jsme výuku češtiny pro cizince ve skupinkách po třech až šesti žácích, rozřazených podle dosažené úrovně, a taky jsme se spojili s odbornicí na mezikulturní komunikaci.“ Jinakost znám Marcela Žebrakovská vystudovala češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě UK, v kurzech připravovala naše experty na cizí prostředí a cizince zase na české. V posledních dvaceti letech pobývala s manželem, kariérním diplomatem, v různých zemích, včetně například Japonska.
„Nejhorší byly začátky,“ vzpomíná. „Když jsme po devadesátém roce jeli do Spojených států, byla jsem přesvědčená, že díky své jazykové a mezikulturní kvalifikaci zajistím pro rodinu bez problému všechno, co je v novém prostředí potřeba. Myslím domácnost, školy, kamarády pro děti a další věci nezbytné pro běžný život. Jak jsem se mýlila!“
Pokračování na straně 26 Mám v Česku tetu a chci tu studovat
Dokončení ze strany 25
„Celý první rok byl katastrofálním zážitkem jinakosti a tápání,“ pokračuje Marcela Žebrakovská. „Vzpomínám třeba na Vánoce, kdy jsme se jako rodina vydali v luxusní čtvrti, v níž jsme bydleli, do kostela. Během čtvrt hodiny jsme se tam přestali cítit dobře a odešli jsme. Měla jsem pocit, jako by nás odtamtud vypudili. Ovšem neverbálně. Bez jediného křivého slova nebo prokazatelně nepřátelského pohledu.“ Nejde jen o to, naučit jazyk Zdá se, a ředitelka Niklová to potvrzuje, že legislativně je zařazování dětí cizinců do českých škol vyřešené. Co však chybí, je komplexní metodika.
Na pedagogických fakultách se tato problematika moc neobjevuje. A teprve teď se otevírá (například na Pedagogické fakultě TUL) oborové studium Čeština pro cizince.
Učebnic českého jazyka je řada, ne všechny se ale hodí pro menší děti. V ZŠ Marjánka se prý víc osvědčuje obyčejný český slabikář.
Jenže nejde jen o jazyk.
Je potřeba naučit cizince rozumět zdejším zvyklostem a pochopit ty jejich. „My žijeme v individualistické kultuře, ty asijské jsou kolektivistické. Když chcete pochválit například vietnamského žáka, není dobré vyvýšit ho nad jiné. Lepší je vztahovat pochvalu nějakým způsobem ke kolektivu. Například: my v naší třídě si myslíme, že jsi udělal pokrok, a máme z toho radost. Rozhodně by se nikdo neměl peskovat před ostatními, protože něco takového vnímá dítě z Asie, ale i z některých dalších kontinentů, jako pohanění,“ uvádí příklad Marcela Žebrakovská.
ZŠ Marjánka má ambici vypracovat a vypilovat ve spolupráci s odborníky metodiku integrace cizinců do vzdělávacího systému, kterou by pak mohli využívat i jiní. „Doufáme při tom v pomoc ministerstva školství,“ říká ředitelka Niklová. Cizinci bez příplatků Aby bylo jasno: Na vzdělávání cizinců nejsou příplatky jako třeba na vzdělávání handicapovaných nebo dětí s poruchami učení. „Když zaměstnám na půl úvazku expertku na výuku češtiny pro cizince a na mezikulturní komunikaci, musím to vzít ze mzdových prostředků, které mám k dispozici a které pak nemohu vynaložit třeba na jiný předmět,“ objasňuje ředitelka.
Na otázku, jestli si rodiče českých žáků třeba právě na to nestěžují, má však potěšující odpověď: „Ani jeden. Dokonce ani v žertu.“
***
Děti cizinců na českých školách ve školním roce 2009-2010
základní školy
zš celkem
státní občanství žáci celkem z dívky toho s pobytem trvalým z toho azylanti cizinci s pobytem přechod.
žáci celkem (ČR + cizinci) 794 459 382 748 11 331 438 žáci s občanstvím ČR 780 620 376 158 žáci-cizinci celkem 13 839 6590 11331 438 2070 žáci ze států EU 3781 1826 2879 902 evropských žáci z ostatních států 5233 2507 4334 198 701 žáci z ostatních světa států 4825 2257 4118 240 467
nejpočetnější národnostní skupiny mezi žáky českých základních škol
Vietnamci 704 3171 1461 2906 44 221
Ukrajinci 804 3170 1544 2686 102 382
Slováci 703 2805 1365 2059 746
Rusové 643 1161 555 879 58 224
Mongolové 496 445 233 287 28 130
Moldavané 498 270 115 209 9 52
Číňané 156 264 115 238 6 20
Poláci 616 220 104 170 50
Bulhaři 100 208 93 180 28
Bělorusové 112 186 85 154 12 20
stŘeDní školY Zdroj: Ústav pro informace ve vzdělávání
státní občanství celkem z dívky toho
studenti celkem
(ČR + cizinci) 556 260 275 829
studenti
s občanstvím ČR 548 360 271 900
studenti-cizinci celkem 7900 3929
studenti ze států EU 1914 945
studenti z ostatních
evropských států 3029 1527
studenti z ostatních
států světa 2957 1457
sš celkem
z toho cizinci
s pobytem trvalým azylanti s přechodným pobytem
6610 63
6610 63 1227
1249 665
2655 19 355
2706 44 207
nejpočetnější národnostní skupiny mezi studenty českých středních škol
Vietnamci 704 2168 1039
Ukrajinci 804 1785 923
Slováci 703 1373 681
Rusové 643 753 371
Kazachové 398 169 85
Němci 276 142 70
Mongolové 496 138 83
Poláci 616 133 66
Bělorusové 112 126 68
Arméni 51 116 61
2089 9 70
1640 9 136
864 509
572 6 175
141 6 22
77 65
126 1 11
111 22
117 9
108 3 5
„Někdy sedíme nad mapou a hledáme, kde je vlastně to místo, odkud nový žák přijel.“
