Fara v Kupičově, kde jste působil, se za války stala útočištěm pronásledovaných lidí bez rozdílu národnosti...
Já jsem potomek českých exulantů z Volyně. Pro mě je Pán Bůh, vlast a čest. Nikdy jsem nerozlišoval mezi tím, jestli je někdo Rus, Žid, Polák nebo Ukrajinec. A když někdo potřeboval pomoc, viděl jsem v něm jen člověka.
* Určitě jste zažil i dramatické situace. Bál jste se někdy o život?
Věřil jsem, že jsem pod ochranou Pána Boha a že se mi nemůže nic stát. Nejvíc mi bušilo srdce, když jsme s manželkou zachraňovali souseda, těžce zraněného Poláka Zubkiewicze, který jako jediný z rodiny přežil řádění banderovců. Ti pak přišli na faru a chtěli ji prohledat. Ve třetí místnosti ležel zraněný soused a na půdě se schovávalo dalších šest lidí. Místo toho, abych se prohlídce bránil, pozval jsem je dál. Uvěřili mi, že nikoho neskrývám, a odešli.
* Pomáhal jste i židovským obyvatelům kovelského ghetta...
Trpěli hladem. Tak jsem sehnal mouku, kroupy, sádlo a máslo a s celou fůrou jel ke ghettu. Tam mě zastavila německá hlídka. Řekli halt a něco mi říkali. Moc jsem jim nerozuměl a tak jsem jim odpověděl jen, že vezu kontingent. Pustili mě.
* Po válce jste zachránil také deset lidí před gulagem...
Byli to emigranti ze Sovětského svazu. Vystavoval jsem jim křestní listy s razítkem kupičovské farnosti, aby se z nich stali repatrianti z Volyně, kterým byla povolena mezistátní smlouvou repatriace.
