Mohla bych být smutná z úmrtí Jiřího Dienstbiera, ale místo toho musím psát. Nemusím, chci o něm napsat. Je to to poslední, co může ještě živý člověk udělat pro zemřelého. Nebude to oficiální nekrolog. V těch budou psát jiní, jaký byl jako ministr. Já ho znala nejvíce z let l969 až l989, kdy byl buď v kriminále, nebo mluvčím Charty 77 a kdy nenosil oblek ani kravatu, ale jen vytahaný svetr. Přesto to byl vždycky hezký chlap.
Deset let po Listopadu vydal v Nakladatelství Lidové noviny knížku Od snění k realitě. Napsal mi do ní věnování „Jiřině, věčné dobrodružce“ a hned k tomu dodal: Stejně to nepřečteš, na to nebudeš mít čas. Měl pravdu. Teprve teď jsem tu knihu pořádně otevřela. Na obálce má Jirka krásnou fotku, již šedivé vlasy i knírek, dívá se na nás přes okraj brýlí. Usmívá se tak, že úplně chápu, že se před volbami l990 dělily ženy-voličky na dienstbierky a klausovky. Proto jsme pro něj měli s Vilémem Prečanem, který organizoval tehdy archiv v zahraničí, krycí jméno Donšajn. Asi to nevěděl, ale kdyby to věděl, určitě by mu to nevadilo. Spíše naopak. Zvláštní pantomima ve dveřích Když chtěl Jirka nějaký rukopis, prohlášení, zprávu, neoficiální text poslat do zahraničí (tedy tajně, tzv. kanály), přicházel k nám. Měl to blízko, bydlel tehdy v Nekázance a dělal topiče někde v hotelu v Hybernské či v Metrostavu. Zazvonil a zatímco mně strkal nějaký rukopis do rukou, konverzoval úplně o něčem jiném. Právem předpokládal, že tam někde může být odposlech. Byla to zvláštní pantomima. Něco jiného se nahlas říkalo, něco jiného naznačovalo úsměvem a gesty.
Smysl pro drama ale Jirka mít musel. Dokázal to i svojí hrou nazvanou Reception–Příjem, kterou začátkem 80. let napsal do tzv. vaňkovek. Čtyři čeští autoři se dohodli, že napíší každý jednoaktovou hru, jejímž protagonistou bude mukl Vaněk. Analogicky k postavě Vaňka z Havlovy slavné hry Audience. Je to z prostředí, které dobře znali. Z vězení, ve kterém Jirka Dienstbier byl tři roky za to, že byl členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Měla to být pocta Václavu Havlovi a hrálo se to tehdy ve Vancouveru. Knihu sestavenou z těch her vydala s názvem The Vaněk Plays Markéta Goetz-Stankiewiczová, profesorka germanistiky na University of British Columbia, a vyšla anglicky v nakladatelství této univerzity. Osmadvacet let od napsání této hry a jednadvacet let od převratu jsme to nedokázali ani přeložit, natož pak knižně vydat. A to si říkáme národ Karla Havlíčka Borovského. Přestože ta hra je dobrá, Dienstbier byl lepší novinář a politik než spisovatel.
Proč se dobře stříhaly dráty Když byl v roce l985 jedním ze tří mluvčích Charty 77 (spolu s Petruškou Šustrovou a Evou Kantůrkovou), byla poslána na konferenci o bezpečnosti Evropy konané v Amsterdamu Pražská výzva (dokument 5/l985). To byl státnický počin: na konferenci došel text demokratické opozice, tedy z undergroundu, a představitelé západních mocností ho dostali oficiálně do ruky. Navíc tam byly myšlenky, o kterých se tehdy „zápaďáci“ sami báli mluvit. První tajemníci tehdejšího SSSR umírali rychle za sebou – říkalo se ve vtipu, že ještě v záruční době – a k moci se dostal Michail Gorbačov. Sovětský blok se pomalu, pomalu, rozkládal Západ na to koukal, ale přesto se nikdo neodvážil veřejně uvažovat, jak se co bude řešit, dojde-li k dalšímu uvolnění, a nahlas připomenout i otázku rozděleného Německa.
VPražské výzvě, na jejíž formulaci se Jiří Dienstbier podílel, se před 25 lety jasně psalo: Nemůžeme se vyhnout ani některým dosavadním tabu. Nikomu nelze upírat právo na seberealizaci, to platí pro Němce taky. Východisko není možné hledat v nějaké další revizi evropských hranic, ale je třeba dát Němcům právo svobodně se rozhodnout, zda a v jakých formách chtějí spojení svých dvou států v jejich dnešních hranicích. Z mírové smlouvy s Německem mohl by se stát nástroj pro pozitivní přeměnu Evropy. A taky zábrana dalšímu nacionalismu.
Toto spoluformuloval člověk, který se o pět let později stal naším prvním ministrem zahraničí. Proto se mu pak s německým ministrem Genscherem a Rakušanem Mockem tak dobře stříhaly dráty na hranicích. Tak a skončila jsem vlastně v politice, tedy v období, kdy Dienstbier nastoupil do Černínského paláce. To jsem ale nechtěla, milý Jirko!
O autorovi| Jiřina Šiklová, socioložka
