Koluje ve mně komediantská krev. Maminka byla varietní umělkyně, s její rodinou jsem projel na štacích celou Evropu, v podstatě jsme měli „dům na kolečkách“. Zpětně si uvědomuji, že to bylo velmi užitečné pro můj život. Naučil jsem se řeči a seznámil se s mnoha lidmi, ale hlavně - naučil jsem se bavit lidi. Diváci totiž musí cítit, že je z jeviště ovládáte, ne že se jich bojíte. Tuhle schopnost v sobě mám díky komediantským genům. Učily mě jeptišky. Rodiče se rozvedli. Starší sestru Michaelu přiřkl soud tátovi a mě dali k mámě. Táta pak s rodinou emigroval do Švýcarska a já jsem nějaký čas strávil v dětském domově. V dětství jsem zažil krušné, ale i nádherné chvíle - například když mě máma vzala do Itálie. Chodil jsem tam do klášterní školy, tam jsem začal hrát na harmonium.
Moje první výrazná vzpomínka je z dětského domova. Je rok 1968, stojím u okna, z bolavého ucha mi teče hnis a dívám se dolů na ulici, jak přijíždějí ruské tanky. Z pionýra mě vyloučili. Namaloval jsem totiž dámské přirození na červený šátek své spolužačky. Nebyl jsem ani v SSM, ani v KSČ. Byl jsem introvert a samotář, nějaké spolky mě nebraly. Chtěl jsem se živit muzikou a nebylo pro mě důležité, jestli to bude jazz nebo popík. V šestnácti jsem se stal Muzikantem roku na Pražských jazzových dnech, byl jsem členem Jazzové sekce. Takže jsem vlastně do jednoho spolku patřil.
Jsem proplouvač. Celý život jsem proplouval. Razím heslo: zlatá střední cesta. Myslím si, že být moc doleva nebo doprava není dobré. Stejně tak je blbý mít málo nebo mít hodně. Prostě je fajn mít tak akorát. To je můj životní postoj. Sláva mě zastihla v kupé. Bylo mi nějakých dvacet a jel jsem za kamarádem do Pece pod Sněžkou vlakem. Tehdy začali v rádiu hrát moji písničku Chtěl bych žít, tak jak se má. A najednou slyším, jak ji na kytaru hrají ve vedlejším kupé. Říkal jsem si, kdyby tak věděli, že jsem za tou stěnou. Ale nešel jsem za nimi.
Franta Janeček pro mě není zloduch jako pro některé novináře. Byl jsem v jeho stáji. Pomohl mně, pomohl Ivetě Bartošové, pomohl spoustě dalších lidí. Už za komunismu byl typem ryzího západního producenta. Nehrajme si na moralisty. Víte, v jakém povolání se nacházím? V showbyznyse. Showbyznys, jak sám název napovídá, je show a byznys!
Změnu režimu jsem uvítal. I když po převratu jsem dostával „sodu“. Kritik Rejžek, který ani neví, kolik má Fis dur křížků, mě označil za komunistického zpěváka. Mým oponentům ležela v žaludku hlavně písnička Poupata, kterou jsem nazpíval pro spartakiádu. Jenže já si myslím, že žádný komunistický prominent nejsem. Jenom jsem dělal muziku, která se líbila tehdy a líbí se i teď. Loni jsem dostal nabídku napsat skladbu pro mladší žákyně na sokolský slet. Líbila se a použili ji. No není to sranda?
„Hele, tebe já fakt nemám rád,“ řekl mi jeden chlapík v hospodě někde na česko-slovenské hranici. A pokračoval: „Štve mě, že tady sedíš, nelíbí se mi to, co děláš.“ Hodinu jsem si s ním povídal, dali jsme si dva tři panáky a nakonec mě tenhle dotyčný, co mě tak strašně nenáviděl, šel vyprovodit ven a říkal, že mě moc rád poznal. Tak co si na tom vezmete? Snažím se nesoudit lidi dřív, než je poznám. Recept na dlouholetý vztah neexistuje. Ale nám vydržel už čtyřiadvacet let. Moje žena (Marcela Skuherská, bývalá tenisová reprezentantka - pozn. red.) je pohodář stejně jako já. Má ráda slunce a moře, nemusí hory a zimu. Jsme na sebe velmi silně napojení, dokážeme vycítit, co ten druhý řekne a co udělá.
Věřím na mimozemské civilizace. Nemůžeme být přece tak samolibí a myslet si, že jsme ve vesmíru sami! To je přece blbost.
Některé věci jsou nepochopitelné. Když nám před osmi lety zemřela dcerka na leukémii, byl to šok. Od chvíle, kdy jsme se dozvěděli diagnózu, do její smrti uběhly jen tři měsíce. Po několika dnech, co nás opustila, se začaly dít zvláštní věci. Dávala nám najevo, že s námi pořád je. Třeba jsem intenzivně cítil, že si mi lehla na záda. Přesně tak, jak to dělávala, když jsme byli u moře na pláži.
Přál jsem si umřít. Když mi bylo nejhůř, moc jsem si přál odejít za dcerou. Hlavně už nic necítit. Jednou se mi ukázala a jako by mi říkala: tak pojď se mnou... Cítil jsem, že opouštím své tělo, zažil jsem to, co prožívají lidé v klinické smrti. Jenže pak jsem si uvědomil, že tu mám ještě druhou dceru a manželku a těm bych způsobil strašnou bolest. Tak jsem se probral.
Kolik váží duše? Jsem přesvědčen, že duše naší dcerky je tu s námi. Načetl jsem o tom spousty knih a zjistil, že duše vyzařují energii a váží přibližně pětadvacet gramů.
Proč mi umřela dcera? Vždycky, když se taková věc stane, člověk si klade otázku: proč právě já? Teď už vím, že za těch devět let, co tady Miška byla, splnila velký úkol. Posunula mě i manželku o mnoho úrovní výš - byla vlastně náš duchovní mistr. Začali jsme uvažovat úplně jinak, jsme víc nad věcí. Když teď vidím, jak se lidé hádají kvůli blbostem, že jsou schopni se i zabíjet, tak už to nechápu.
Smrt si nevybírá. I když v jedné ze svých písní zpívám, že chci žít nonstop.
Mám v sobě propast. Nikdy se nevyrovnám s tím, že dcerka už není. Ale naučil jsem se s tím žít.
Občas mě na ulici zastavují lidé, kteří mají těžce nemocné blízké, a říkají, že to, co se nám stalo, je hrozné, ale že když to zvládneme my, pokusí se to zvládnout taky. Beru to trošku jako poslání, že člověk musí jít příkladem.
Věřím, že karty jsou rozdané, ještě než se narodíme. Jsou věci, které se ovlivnit dají - to jsou takové malé cestičky. Jenže pak existují osudové autostrády, které jsou dané. Ty nezměníte.
Život mě naučil nezpěčovat se osudu. Žít přítomností. Minulost mě někdy strašně tíží, protože ne všechno, co se událo, bylo hezké. O budoucnosti nic nevím, takže se jí nezabývám.
Život mě naučil pokoře. Jsem vděčný za to, že jsem zdravý, a vážím si každého úspěchu, protože vím, že to není samozřejmost. Zaplaťpámbu za to.
