Hlavní hrdina Šimon Tanner je na začátku románu zaměstnán v bance. Pohybuje se tak mezi mnoha tamními zaměstnanci: „Jsou si všichni podobní, a přitom navzájem cizí, a když někdo z nich zemře nebo něco zpronevěří, celé dopoledne se tomu diví, a pak jde zase všechno svou cestou. Stává se, že někoho z nich raní během psaní mrtvice. Co z toho pak má, že padesát let,pracoval‘ ve firmě? Padesát let otevíral a zavíral za sebou stejné dveře, tisíckrát použil v obchodních dopisech stejný obrat, vystřídal několik obleků a podivoval se, jak málo podrážek za rok prochodí.“
Uplynul rok a nakladatelství Opus vydalo v překladu Radovana Charváta další román švýcarského autora Roberta Walsera (1878-1956). Po předloňském Jakobovi von Gunten (1909) a loňském Pomocníkovi (1908) nyní došlo na první z trojice vrcholných děl tohoto prozaika, který dlouhá léta svého života strávil v psychiatrické léčebně v Herisau. České vydání Sourozenců Tannerových (1907) ovšem ještě neznamená, že je Robert Walser uzavřenou kapitolou. Na trojici románů by měl v budoucnu navázat další svazek s názvem Krátké prózy I.
Pečlivý švýcarský písař
Redaktorem Sourozenců Tannerových se tehdy v nakladatelství Bruna Cassirera stal básník Christian Morgenstern, který ihned talent Roberta Walsera rozpoznal. Autor, pobývající s bratrem Karlem v Berlíně, byl nakladatelem vybídnut, aby napsal román. Za sebou měl tenkrát totiž pouze vydání prvotiny Písemné práce Fritze Kochera. Kdo četl „předchozí“ romány, vstupuje v Sourozencích Tannerových do dobře známého světa. Hlavní hrdina opět vykazuje značně autobiografické rysy, a tak lze nalézt přímé souvislosti s životem Roberta Walsera. Obdobný je i tón vyprávění, v němž jako by se odrážela autorova dlouholetá praxe písaře. Vše je opět vykresleno důkladně, pečlivě, až se realita někdy mění v jakousi nadrealitu. V porovnání se současným světem je proud vyprávění švýcarského prozaika také mnohem pozvolnější. O síle umění Roberta Walsera ale svědčí, že čtenář je jeho prózou natolik upoután, že se pozvolnosti, která je mu dílem vnucena, podvolí. To ale zas nemá znamenat, že by román byl jakýmsi zaprášeným kouskem, který nás zajímá proto, že je starožitností. Pravda, hovory zde probíhají spíše v dlouhým monolozích než ve skutečných dialozích a Šimon má rád nad hlavou modrou oblohu, ale jinak je typickým hrdinou moderního světa.
S koncem něco nového začíná
Hlavní postava v sobě nemá příliš pudu sebezáchovy, a tak se často chová naivně a okázale prohlašuje, co si o kom, o čem myslí. Na ničem také příliš nelpí. Vyhodí ho ze zaměstnání, a tak už nemá na nájem bytu? Pro hrdinu Roberta Walsera je to především možnost posunout se zase někam jinam. Šimon Tanner je tak často nezáviděníhodně bezprizorný, mnohokrát ale také záviděníhodně svobodný. V románu se také na delší či kratší dobu objevují jeho sourozenci. I oni jsou velmi citliví lidé, kteří si ovšem náklonnost projevují někdy až krutými výroky. Je to proto, že dobře vědí, že navzájem si příliš pomoci nemohou - každý se musí vydat do boje se světem sám? Přestože je Šimon Tanner stále „na cestě“ a nedělá mu problém se stěhovat, protože toho ke stěhování příliš nemá, v závěru románu se ocitá znovu v domě, kde s bratrem Kašparem bydleli na začátku. Patříval tehdy ještě paní Kláře, která se do Kašpara zamilovala a o níž si Šimon v jednu chvíli - nikoliv škodolibě - pomyslel: „Mně se líbí, že je nešťastná.“ Šimon Tanner totiž nechce za každou cenu hrát hru na vybrané chování. Copak může za to, že žije ve světě, kde upřímnost zní divně?
***
HODNOCENÍ LN ***** Robert Walser: Sourozenci Tannerovi Přeložil Radovan Charvát Opus, Zblov 2007, 206 stran
