Krajské i senátní volby přinesly závan deprese. Jak to, že voliči dali nejvíce hlasů těm, kteří nic vlastního nenabídli, nevyrukovali s žádnou vizí či reformní myšlenkou, kteří jen negovali a slibovali všechno všem? Aby bylo jasno. Nejde o Jiřího Paroubka, o ČSSD, o eventuální vládnutí těch, kteří odmítají americký radar, naši účast v Afghánistánu - vůbec jednoznačné ukotvení Česka na Západě. Jde o to, jak by se společnost zachovala při nějaké skutečné krizi, proti níž je skuhrání na třicetikorunový poplatek dětskou hrou.
Nevíme, jak se Češi zachovají v příští krizi. Víme ale, jak se zachovali před devadesáti lety. Zde hledejme aktuální odkaz vzniku Československa. Ještě rok před svým vznikem byl československý stát jen vizí party odbojářů - disidentů a emigrantů, ztroskotanců a samozvanců, jak by asi napsalo Rudé právo, kdyby už vycházelo. Tu vizi se podařilo zhmotnit díky ohromnému nasazení. Jedni připravovali státnost doma, s rizikem vězení i rozsudků smrti, druzí za ni lobbovali v Evropě i Americe, další za ni bojovali v československých legiích na frontách světové války.
Klobouk dolů před tím úsilím. Dnes míříme k předsednictví v Evropské unii, zápolíme se zájmy velkých členů, ale sotva si dokážeme představit, jak Masaryk, Beneš a další čeští politici přesvědčili velké západní státy o tom, že i sotva známí Češi a Slováci si zaslouží vlastní státnost. Jsme hrdí na to, že stovky českých vojáků bojují pod vlajkou NATO v Afghánistánu, ale sotva si dokážeme představit, že legionáři - a byly jich desítky tisíc -dosáhli v boji za dosud neexistující stát úspěchů ve Francii, v Itálii, že v Rusku obsadili celou sibiřskou magistrálu, že s nimi velmoci počítaly jako s reálnou silou ovlivňující výsledek celé války!
Od října k listopadu Vznik Československa je pro nás mnohem důležitější než vznik samostatné České republiky. Právě s Československem jsou spjaty různé politické vize - obnova státnosti po třech staletích, vznik demokratického mnohonárodního státu uprostřed autoritativních vlád. Vznik samostatného Česka v letech 1992-1993 naproti tomu řešil jen dlouhodobý politický pat. Buďme vděčni Klausovi a Mečiarovi, že nefunkční federaci rozdělili rychle, racionálně a klidně, ale nějaké další inspirace v jejich kroku nehledejme. To 28. říjen 1918 skýtá řadu styčných bodů s událostí, jež je pro nás zásadní, se 17. listopadem 1989. Třeba už prognózy. Ještě v létě 1989 nikdo nepočítal s tak rychlým pádem komunismu. Podobně ještě v létě 1918 se zahraniční odboj soustředil na to, aby získal uznání československé státnosti od západních vlád. Edvard Beneš v exilu odhadoval, že skutečný vznik státu bude možný až s koncem války, tak někdy v létě 1919. Vše uspíšili „muži 28. října“ v Praze.
Podobně jako ještě navečer 17. listopadu 1989 nikdo nečekal, že studentský průvod přivodí pád režimu, ani text Andrássyho nóty (rakousko-uherský ministr zahraničí přijal podmínky amerického prezidenta Wilsona), vyvěšený z redakce Národní politiky ráno 28. října 1918 v Praze, nemusel znamenat revoluci. Ale znamenal. Stát spontánně vyhlásil Isidor Zahradník, kněz, ekonom a poslanec říšské rady, a to v 11 hodin dopoledne na Václavském náměstí „u koně“. Teprve hodinu po něm stejný akt opakují „muži 28. října“ - Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár. Před devatenácti lety dal podobný impuls sametové revoluci student Martin Šmíd. Bez zprávy o jeho údajném zabití členy komunistické policie, bez role Drahomíry Dražské by nebylo tak rychlé a účinné reakce. Vedle „mužů 28. října“ tedy máme i „muže a ženy 17. listopadu“. Rakousko-Uhersko nebylo totalitou, takže první československá vláda Karla Kramáře mohla už 6. prosince rozpustit revoluční národní výbory a vrátit státní správu do rukou profesionálního aparátu převzatého z monarchie. To revoluční Občanské fórum fungovalo více než rok, než zrodilo politické strany. Jeho dědicem je ODS, ale mnozí dodnes skuhrají na vliv nepolitické politiky, na „bratrstvo pravdy a lásky“. Jenže i před devadesáti lety vzniklo neformální bratrstvo, fungující po celou éru první republiky - bývalí legionáři. Spojenectví stvrzené bojovou zkušeností překračovalo stranické mantinely, zasahovalo do politiky i kultury.
Rašín, Havel, Topolánek Držme se však konkrétnějších věcí. Čteme-li řeč ministra financí Rašína pronesenou měsíc a půl po 28. říjnu, jako bychom slyšeli novoroční projev prezidenta Havla pronesený měsíc a půl po 17. listopadu. Vyhráli jsme samostatnost, ale zároveň jsme byli poraženi v tom smyslu, že těžký poválečný stav leží i na nás, říká 13. prosince 1918 Rašín. Naše země nevzkvétá, dědictví čtyřiceti let komunismu musíme přijmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopustili, říká 1. ledna 1990 Havel. Podobnost argumentů není náhodná.
Rovněž není náhoda, že Mirek Topolánek rád připomíná legionáře. Od francouzského Darney, kde 30. června 1918 spojenci uznali právo Čechů a Slováků na vlastní stát, letos táhl přímou nit k českému předsednictví EU přebíranému po Francii. Možná to trochu přehnal, řekne si leckdo, kdo teď sleduje kroky Nicolase Sarkozyho. Nicméně ukázal, že rok 1918 je inspirativní i pro dnešek.
***
Stát spontánně vyhlásil Isidor Zahradník, kněz, ekonom a poslanec říšské rady, a to v 11 hodin dopoledne na Václavském náměstí
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
