Milan Knížák završí v roce 2009 deset let v čele Národní galerie, přičemž jeho funkční období není na rozdíl od jiných ředitelů v této oblasti časově omezené. To je fenomén, který by nebylo od věci příští rok změnit. Milan Knížák má nadstandardní vztahy s částí politické špičky včetně prezidenta a na svém postu se chová jako doživotní monarcha. Navzdory trvalé kritice teoretiků a výtvarné obce je každý pokus diskutovat o výměně vedení smeten se stolu nebo ignorován. Je na pováženou, že tak důležitou instituci již desetiletí vede člověk odborně nezpůsobilý.
Především však Národní galerie již léta postrádá přesvědčivý program. Jen občas uspořádá větší výstavu některého z místních umělců. S prezentací zahraničních výstav je na tom nevalně a nijak neoslní ani tím, jak představuje vlastní sbírky. Každá z kolekcí měla již dávno mít výpravnou publikaci. Například v grafické sbírce je na 300 tisíc exponátů, z velké části prvotřídních. Ale kdo o tom ví, když se jen málokdy něco z těchto pokladů vystaví?
Také neexistuje dobře odborně zpracovaná souhrnná publikace. Grafické cykly Franciska Goyi, krásné listy Rembrandtovy a dalších mistrů leží už léta v krabicích. Zajímavá díla z českého umění odpočívají v depozitářích. Kdysi se sbírky pravidelně „provětrávaly“, ale to se už dávno neděje. Ani se nezdá, že by zvlášť kvetla odborná činnost. Dnes je v galerii už jen několik lidí, kteří jsou schopni ji vykonávat.
Národní galerie měla kdysi promyšlenou koncepci, která se rozvíjela po desítky let. Po odchodu Jiřího Kotalíka z funkce ředitele počátkem 90. let se jeho nástupci střídali tak rychle, že často nestačili uskutečnit své představy. Někdy to bylo i dobře. Milan Knížák vydržel na místě ředitele zatím nejdéle. Jistě ne pro své odborné či jiné kvality – ale pro „politickou vůli“. Milan Knížák například nesplňoval vypsané podmínky výběrového řízení: neměl dokončené vysokoškolské vzdělání a nemá ho dodnes.
Sám se řadí mezi umělce, takže vlastně posuzuje své kolegy. Na tomto poli se nikdo, ani ten nejnezaujatější člověk (a to Knížák není) neubrání neobjektivnímu pohledu. Přitom je umění tak těžko měřitelné, že i při nejlepších úmyslech a odborné způsobilosti se jeho kvality obtížně prokazují. Ve stálé expozici NG však prokazatelně chybějí umělci, kteří se řediteli z osobních důvodů znelíbili a kteří přitom o své vysoké umělecké úrovni dávno přesvědčili. To je třeba případ Jiřího Načeradského, který byl profesorem na pražské AVU. Milan Knížák se ho jako rektor za podivných okolností zbavil. Nynější ředitel galerie také zkresluje pohled na historii až směšnými pseudoobjevy, například obrovskou retrospektivou malíře Modrého, který dosahuje jen regionálního významu. Přesně taková rozhodnutí svědčí o nekompetentnosti, nehledě na vyhazování státních peněz za zbytečné projekty.
Jiný příklad nezpůsobilosti: Sbírku gotického umění ředitel Knížák přestěhoval z kláštera sv. Jiří na Pražském hradě do kláštera sv. Anežky České a ignoroval, že se nachází v zátopové oblasti. Měl ale smůlu. Brzy po přestěhování, které spolklo nemálo státních peněz, přišla povodeň. Tak ředitel přinejmenším ohrozil jednu z nejvýznamnějších kulturních památek. Každému jinému by taková chyba zlomila vaz, ale u politicky krytého Knížáka to na odvolání nestačilo.
Za Knížákovy éry odešla z galerie velká část historiků umění, z nichž někteří v instituci již léta pracovali a znali určitá období a určité sbírky. Vychovat kvalitního odborníka přitom trvá léta, zkušenosti se předávají z generace na generaci. Ale když někdo o oboru ví tak málo jako současný ředitel, buď si to nedokáže představit, nebo je mu to lhostejné. Mnoha lidí se Knížák zbavil proto, že cítil jejich odbornou převahu. Tím se také vysvětluje, proč je program Národní galerie tak nevyrovnaný jako ještě nikdy v minulosti, dokonce ani za normalizace. A proč se Praze vyhýbají důležité výstavy osobností starého i nového umění.
Jak to, že může náročný program probíhat ve Vídni, Berlíně, Mnichově nebo Frankfurtu a my musíme za výstavami jezdit do zahraničí? Milan Knížák se totiž se zahraničními kolegy nedokáže dohodnout, není pro ně partnerem.
Změna je nutná. I když co nejdřív nastoupí kompetentní ředitel, může ještě dlouho trvat, než se všechny odborné nedostatky napraví.
***
Jak to, že může náročný program probíhat ve Vídni, Berlíně, Mnichově nebo Frankfurtu a my musíme za výstavami jezdit do zahraničí? Knížák se totiž se zahraničními kolegy neumí dohodnout, není pro ně partnerem.
