Málokterého laika by napadlo, že si může stoupnout před kameru a hrát ve filmu. S režírováním by to už asi nebylo tak jednoznačné - zatímco každý na vlastní oči vidí, že herectví se neobejde bez jisté specifické vlohy a kvalifikace, jen odborník ví, že taková je i režie. Laik může podlehnout představě, že režie není řemeslo, že stačí jen, aby ho k tomu pustili.
Je pozoruhodné, když se jako laik projeví profesionál. Václav Havel, pokud je známo, nikdy nedával najevo, že by měl své hry místo Jana Grossmana na Zábradlí režírovat on; hrál jen autobiografického Vaňka v Audienci. A teď hodlá režírovat film. Dramatizaci vlastní hry. S vlastní ženou v jedné z hlavních rolí. Není to ani trochu zvláštní?
Havlova záliba v rozehrávání dramatických situací se projevovala i v politice. Tam šlo ale právě o rozehrávání; všechny aktéry nemohl Havel nikdy ovládat. Teď si chce dopřát luxus, jaký nikdy neměl: svět, který si vytvořil v hlavě, ožije, a dramatik ho přitom bude mít celý pod kontrolou.
Možná to dopadne výborně. A možná, že nabude netušeného významu v Odcházení použitý motiv krále Leara, jemuž se na sklonku života zatemnila mysl.
Čtěte „Odcházení...“ na straně 10
