Louis-Ferdinand Céline je ve světě znám zejména jako autor „skandálních románů“ Cesta do hlubin noci a Smrt na úvěr. Překladatelka Anna Kareninová hovoří i o jeho pamfletech, které odrážejí odvrácenou stránku složité autorské osobnosti - hanebný antisemitismus.
LN Vaše kniha Céline v Čechách je konečně na světě. Jde o nebývalé dílo, více než 350 stran dokumentární montáže z korespondence, dobových ohlasů, recenzí Velká pozornost je věnována ohlasu Célinova díla v Čechách na pozadí jeho světového úspěchu. Co vás k téhle badatelské práci přivedlo?
Nález neznámých Célinových dopisů v literárním archivu Památníku národního písemnictví. Ve 30. letech je Céline adresoval svému českému překladateli Jaroslavu Zaorálkovi. Dva z nich jsou i badatelsky velmi cenné. Začala jsem se zajímat o to, jak se poznali, objevila články o Célinově návštěvě v Praze v červnu 1933 a postupně zjišťovala (když jsem v Célinově fondu ve Francii srovnávala ohlasy v jiných zemích), že příběh Célinovy přítomnosti v Čechách je napínavý a svým způsobem ojedinělý. Delší stať jsem o tom s úspěchem publikovala i ve Francii.
LN Je nepochybné, že Céline měl na české autory obrovský vliv. K jeho dílu se vyjadřoval Peroutka, Čapek, ctil ho Bohumil Hrabal. A nedávná anketa Revolver Revue mezi současnými českými umělci o dnešním Célinově vlivu vypovídá mnohé. Jak byste Célina ale představila čtenáři, který o něm dosud neslyšel?
Francouzský prozaik Louis-Ferdinand Céline (1894-1961) je jedním z úhelných tvůrců literatury 20. století, ačkoli jeho dílo bylo od počátku a je dodnes hodnoceno nejednoznačně, především z důvodů mravních. Snad nejvíc ze všech se totiž právě s ním pojí punc selhání: v době sílící diskriminace Židů v Evropě Céline psal a vydával antisemitské pamflety. Přitom mnoho z těch, kteří jako první rozpoznali Célinův význam, i z těch, kteří ho jako první překládali, byli právě Židé. Ale „případ Céline“ se mění - s odstupem času se víc pozornosti věnuje jeho dílu než jeho osobní vině: a o významu Célinova novátorství není pochyb. Převratnost jeho prózy tkví ve stylu, který vytvořil: říkal mu „má hudba“, „ma musique“ a používal v něm možností jazyka jako moderní hudební skladatel možností nástrojů. Chtěl „vnést prožitek mluvené řeči do psaného jazyka“.
Ve francouzštině, která má dlouhou tradici, je totiž značný rozdíl mezi psanou a mluvenou podobou řeči. Psaný jazyk byl pro Célina prázdný - na rozdíl od mluvené řeči, která v sobě nese náladu situace. Célinův styl ovšem není lidový: vesměs jde o intonaci městské mluvy zalidněných čtvrtí, do níž pronikají obraty Célina-intelektuála a také jeho dovednosti vysoce literární práce se stylistickými nástroji „spisovné“ literatury: které nadal parafrází, nadsázkou a ironií. Od prvotiny Cesta do hlubin noci pak mají Célinovy romány čím dál rozvolněnější stavbu a čím dál víc připomínají sled nedořčených vět, emoci jednotlivých podobenství a epizod životaběhu, a ne umně „vedený“ příběh. LN Nelze se zabývat Célinem a vyhnout se ožehavému tématu. Totiž jeho četným antisemitským výpadům a provokacím. Byla to snad jeho osobní idiosynkrazie nebo jakási nemoc doby (viz třeba Ezra Pound, Jakub Deml)? A je možné číst Célina umělce a přitom se nezabývat jeho „tragikomickými pamflety“?
Nemoc doby jistě, ale také osobní potřeba. A stejně jako Ezra Pound za ni byl Céline potrestán: exilem, vězněním a ztrátou cti. Když byl Céline po druhé světové válce postupně znovu přijímán, soudilo se, že lze oddělit jeho literární dílo a pamflety. V posledních desetiletích se ukazuje, že to je omylná cesta. Pamflety do Célinova díla patří, a ač on sám jejich vydávání zakázal a ten zákaz dodržuje i jeho dosud žijící žena, vedou se nyní diskuse o jejich zpřístupnění. Ostatně na internetu si je lze již stáhnout. Pro jejich nevydávání mluví prostá slušnost. Úskalím pak je jejich démonizace. Pro jejich včlenění do díla mluví to, že sice vznikly v určité době, ale rozhodně to nejsou dobové účelové texty: Céline v nich ukazuje rub svého génia, se vším stihomamem, přepjatostí, nespravedlností, zištností... Ostatně 17. března 1948 Céline z exilu z Dánska napsal příteli Parazovi: „S těmi Židy. Představ si, že je najednou mám rád, když jsem viděl konat Arijce: frice i frantíky. Slouhové až hanba! neotesaní, servilní, div se nepřetrhnou. Kdo víc! a prodejný! a prohnaný. Hnusná klika! Á! byl jsem stvořen, abych si rozuměl s Icíkama. Jen oni jsou zvídaví, mystičtí, mesiášští tak jako já.“ Célinovy nenávisti jsou hlavně jeho vlastním zoufalstvím.
LN Nejznámější Célinova díla Cesta do hlubin noci a Smrt na úvěr vyšla téměř okamžitě po vydání ve Francii. Jak jsme na tom s vydáváním jeho díla dnes?
Zhruba od poloviny šedesátých let je Céline překládán do mnoha jazyků, co do počtu překladů je na prvním místě italština a angličtina, pak němčina a španělština. Z menších jazyků se těm větším v počtu překladů vyrovná nizozemština. Čeština se svými sedmi přeloženými stěžejními romány a třemi, které se chystají k vydání, je rovněž mezi menšími jazyky považována za „Célinovu baštu“. V dohledné době vyjde první svazek Féerie pro jindy, jedné ze stylisticky nejnáročnějších Célinových próz z doby dánského exilu.
***
PROFIL
Anna Kareninová je překladatelka, autorka rozhlasových literárních pořadů, článků, doslovů a esejí. Mimo jiných ocenění je též nositelkou ceny Magnesia Litera za překlad výboru z textů Louise-Ferdinanda Célina Klaun’s band a ceny francouzského velvyslanectví. Nyní se zabývá zejména knižními překlady. Po hrách Toma Stopparda a knihách Marguerite Durasové či Nathalie Sarrautové převádí do češtiny Ezru Pounda.
