Výroční zpráva o extremismu přináší smíšené dojmy - zásahy proti extremistickým strukturám, ale taky nárůst zaznamenaných trestných činů.
Statistický nárůst lze vždy částečně „od vysvětlit“ - hodně záleží na tom, jak důkladně a cíleně se monitoruje, například jakou politickou poptávku ti, co mají vyhodnocování na starosti, cítí. O čem není pochyb, je všeobecné zhrubnutí společnosti. Přibývá kontextů, v nichž jsou agresivní projevy nenávisti a násilné řešení sporů přijímány jako normální a nevyhnutelné. Dříve se to vztahovalo hlavně na fotbal; dnes se metají vajíčka na mítincích a spolupracovník vrcholného politika srazí pěstí člověka, který si dovolil s ním mluvit s rukama v kapsách. Byl by div, kdyby se to nikde neprojevilo.
Soudní a policejní zásahy proti extremistickým strukturám neradno podceňovat; pocit kolektivní beztrestnosti je pro extremistu povzbuzením, bez něhož se jen tak nevyhecuje k činu. Ale co se týče změny podhoubí, z něhož extremismus vyrůstá, nemá cenu si nalhávat ani to, že jde o běh na dlouhou trať. Odkud by impulz k nějaké změně k lepšímu měl přijít?
