Součástí mizérie lidského údělu je i to, že v polárně vnímaném světě musíme činit rozhodnutí, která většinou nějak blokují druhou větev rozcestí, na kterém jsme se ocitli: když odjedeme do Ameriky, už se sotva potěšíme se zahrádkou u rodného domku, když zůstaneme na zahrádce, sotva prorazíme v Metropolitní opeře. Vypreparovanou formou téhož jsou rozhodnutí úřední: zatímco trávu na dvorku lze trochu sekat a trochu ne, stavební úřad se musí s mrazivou konsekventností rozhodnout, zda stavbu povolit, či nikoli. Ani válku nelze vyhlásit „jen tak trochu“.
Potíž je v tom, že ať se rozhodneme jakkoli, vějíř našich možností se postupně stále úží, až na samém konci už pojednou na vybranou není a „volba“ je jen jediná – naše pomalu se hromadící existenční provinění nás s neselhávající jistotou stáhnou pod zem. Tím, že se žádná rozhodnutí nečiní, se celý problém ovšem také neřeší, naopak prohlubuje: ke vší té dříve uvedené bídě se ještě propásnou optimální okamžiky k tomu provést dobrovolná „sebeomezení“ včas.
Právě tato vrženost do světa polárního vnímání a polárního rozhodování, která neblaze lpí na každém ze smrtelníků, by se dala s jistou licencí chápat jako „dědičný hřích“, jemuž jsme od samého početí podrobeni, aniž bychom stihli ještě konkrétně hnout prstíkem. To však naprosto neznamená, že na našich dalších rozhodnutích nezáleží, protože na průšvih už je tak jako tak „zaděláno“. Potíž je jenom v tom, že je krajně obtížné dát předem nějaký jasný a závazný rastr, podle něhož bychom svá rozhodování mohli orientovat: tuto odpovědnost z nás jako jednotlivců nikdo nesejme. „Je současné povstání v Gabunu výrazem národně osvobozeneckého protikoloniálního odboje, či se jedná o pokus o reakční převrat ze strany kmenové feudality a náboženských tmářů?“ – takto nějak se kdysi ptávaly vazalské strany Kominterny a podle odpovědi i dále činily. Výsledky známe.
Nejen delegování odpovědnosti, ale i „dobrá vůle“ bez dostatečných znalostí vede ke katastrofám. V podstatě není omluvou téměř pro nic. Není zřejmě náhodou, že archaická spravedlnost nedělala rozdíl mezi činy úmyslnými a neúmyslnými, řekněme vraždou a zabitím či žhářstvím a trestuhodnou neopatrností – důležitý tu byl jaksi výsledek, nikoli pohnutka. Ač se po interpretační stránce jeví facka zasazená rudým komisařem kulakovi jako akt spravedlivé třídní msty a facka opačná jako akt kontrarevolučního násilí, po stránce jevové bude podoba překvapivá a instinkt by radil na ni dát.
Arthur Koestler výstižně píše, že společnost se s asociály typu zlodějů, loupežníků či nájemných vrahů vždycky nějak vyrovná, přičemž takoví jedinci nenadělali v dějinách ani setinu těch škod, které padají na konto „idealistických“ bojovníků, kteří si nezištně a naplněni svatým nadšením podřezávali krky, co lidstvo lidstvem je. Některé právní systémy dokonce posuzují „ideologické“ vraždy oproti těm „z pohnutek nízkých“ podstatně mírněji. Nemyslím, že je to správné, ba vnucuje se otázka, zda celou věc neobrátit.
Technicistní zašmodrchání a provázání celé společnosti komplikuje zcela neobyčejně i otázku odpovědnosti: v obzvlášť markantní podobě se celá věc ukázala třeba při Norimberském procesu. Pokud byla za loupežnou vraždu penzistky tehdy šibenice, co učinit s těmi, kdo pomáhali rozpoutat největší válku v dějinách? A kde vést hranici odpovědnosti? U nejvyšších hodnostářů? U těch, kdo bezmyšlenkovitě konali rozkazy? U výrobců cyklonu B? Či u svazu pěstitelů ovsa pro vojenské koně?
Myslím, že adekvátnější než řádně vedený proces by tehdy bývalo pustit na hlavní obžalované právě osvobozené vězně, neboť celá věc zajisté volala o pomstu, ale vymykala se obvyklé justici. Ukázalo se ovšem, že vina se v případě takovéto redistribuce vznáší jaksi nade všemi jako fialový dým a část jí nějak lpí na Německu podnes, byť tehdejší aktéři jsou už dávno mrtví.
Případ Třetí říše či sovětského Ruska byl jistě extrémní, ale „redistribuce hříchů“ funguje v každé proorganizované společnosti podobně. I nad tou naší se vznáší celá řada dubiózních počinů, které organizují „všichni a nikdo“ – a také na všechny jednou padnou. Kromě obecně známého drancování přírodních zdrojů a přetěžování prostředí až na doraz je to ale také drancování zdrojů lidských, stále větší podvazování odpovědnosti a autonomie jednotlivců v rámci organizovaného „páchání dobra“, znečisťování duševního a informačního prostředí, bezmyšlenkovitá nadprodukce a „spotřeba“ spousty hospodářských a laboratorních zvířat či ztráta smyslu pro obecné dobré v houštině individuálních egoismů. I nad námi už zasedá tribunál, byť neosobní.
***
O MODERNÍ MORÁLCE FILOZOFICKÁ LEKCE Společnost se s asociály typu zlodějů, loupežníků či nájemných vrahů vždy nějak vyrovná, přičemž takoví jedinci nenadělali v dějinách ani setinu těch škod, které padají na konto „idealistických“ bojovníků
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
