Před 400 lety Galileo Galilei dokončil svůj první dalekohled
Mezinárodní rok astronomie připadl na letopočet 2009 kvůli dvěma přelomovým hvězdářským událostem v roce 1609: Galileo Galilei sestrojil dalekohled (a jako první ho namířil k obloze) a Johannes Kepler vydal spis Astronomia nova se dvěma svými zákony oběhu (třetí objevil později). Dnes přichází na řadu událost první.
Na podzim 1608 předložil brýlař Hans Lippershey holandské vládě žádost o privilegium na „přístroj pro pozorování dálky“, sestávající z trubice a dvou brýlových čoček. Podle legendy ho vlastně vynalezly jeho děti: jednou při hře s čočkami daly dvě za sebe do stočené dlaně a podívaly se skrz ně na korouhvičku kostela; uviděly ji nádherně zvětšenou.
O stejnou výsadu se ucházeli i Lippersheyovi krajané James Metius a Zacharias Jansen... a tak ji nedostal nikdo. Jiný Holanďan prý pak ještě téhož roku prodával na frankfurtském trhu „přístroj, který přibližuje všechny velmi vzdálené předměty“. V témže roce se zásluhou francouzského vyslance v Haagu začaly dalekohledy prodávat v Paříži.
Zvěsti o existenci „holandské trubky“, „perspektivky“ či prostě „válečku“ k pozorování do dálky se brzy donesly i do Padovy k italskému učenci Galileovi Galileimu. „Zhruba v květnu 1609 jsme se dozvěděli, že jistý Holanďan sestrojil přístroj, který přibližuje všechny i velmi vzdálené předměty tak, že se zdá, jako by byly zcela blízko a dobře viditelné... To vše mne tak zaujalo, že jsem se dal do studia vědeckých zákonů a prostředků, které by umožnily podobný přístroj vyrobit. Brzy jsem dospěl k cíli na základě zákona lomu světelných paprsků...“ (Výkon svých výtvorů Galileo zkoušel tak, že je zaměřil na nějaký objekt, zapamatoval si, co viděl, a pak k tomu objektu došel a ověřil si to.)
Svůj první dalekohled Galileo předvedl benátské vrchnosti 21. srpna 1609 na věži kostela sv. Marka. Kronikář zaznamenal: „Bylo rozeznat ty, kdož vstupovali do kostela sv. Jakuba na Muranu (jeden z benátských ostrůvků, se slavnými sklárnami, FH) a kdož z něho vycházeli; bylo též vidět, jak osoby vystupují a nastupují z přívozní gondoly na kolonádě u začátku Ria de´Verieri, s mnoha jinými jednotlivostmi, jakož i ve městě, skutečně obdivuhodnými.“ Patricijové jevili nadšení, proto Galileo tento dalekohled nabídl darem benátské vládě (s obmyslným upozorněním na jeho užitečnost při zjišťování nepřátelského loďstva); ta ho zase 25. srpna jmenovala doživotním profesorem padovské univerzity a zdvojnásobila mu služné (Padova tehdy patřila k Benátské republice).
Galileův první dalekohled přibližoval asi třikrát. To sice stačilo ke krácení dlouhé chvíle panstva či k o něco lepší identifikaci připlouvajících lodí, nicméně Galileo byl bytostný badatel – tedy nespokojený s dosaženým, zvědavý na neznámé.
Ještě téhož roku 1609 sestavil několik dalších dalekohledů, díky čočkám z proslulého benátského skla stále lepších. Mimochodem, své výtvory Galileo nazýval různými jmény, kupříkladu apparatus (přístroj), instrumentum či organon (nástroje).
Většinu z nich prodal, ale nejlepší z nich, dokončený na přelomu listopadu a prosince, si ponechal pro vědecké účely. (Ten, bezpochyby jeden z nejslavnějších přístrojů v dějinách vědy, dosud zachovaný v Muzeu dějin vědy ve Florencii, je asi metr a čtvrt dlouhý, spojná čočka v objektivu má průměr pět centimetrů, rozptylka v okuláru 2,5 cm. Přibližuje asi dvacetkrát).
S tím pak učinil něco dnes samozřejmého, leč na tehdejší dobu navýsost rouhačského: podíval se jím „na majestát nebeských sfér“, jinak řečeno pánubohu do oken. Díky tomuto „teologickému voyeurismu“ dosáhl průlomových astronomických objevů.
