Zvířata bývají divná, ale orangutani jsou divní i na zvířecí poměry. Žijí ve zvláštním typu „roztroušených harémů“: obrovští samci s nápadnými vousy a širokými lícemi lákají samice na své zpěvy. Kromě velkých, navzájem agresivních samců existují i samci malí a nenápadní. Jsou pohlavně dospělí i aktivní, jsou otci mnoha mláďat, ale v přítomnosti dominantních samců si nevyvinuli „typické“ samčí znaky. Liší se hormonálně a je hodno podivu, že mají i svou vlastní sexuální strategii: protože o ně samice příliš nestojí, plíží se k nim a znásilňují je. Samice vyhledávají velké samce, ale nově bylo zjištěno, že občas, když nemají plodné dny, svádějí i malé samce, očividně proto, aby od nich měly pokoj, až půjde opravdu natvrdo o oplození. Oba typy samců bez problémů žijí a oba jsou co do produkce mláďat srovnatelně úspěšné; že nám velký dominantní samec připadá jaksi typičtější, je náš problém.
Ovšem kdyby šel malý orangutaní samec k doktorovi, byl by jistě shledán nemocným (podivný nedovyvinutý týpek s aberantním hormonálním profilem a vysoce patologickým asociálním sexuálním chováním) a léčen kolektivní psychoterapií, hormonálními tabletkami a nejlépe profylaktickou kastrací. Naštěstí orangutani k lékaři nechodí, a tak smějí vykazovat alternativní strategie samčího chování, fyziologie i anatomie. Člověk má lékaře, policii a soudy, tudíž se mu alternativní strategie netrpí. Medicína má obecně problémy uznat, že lidé jsou různí, aniž by to vyžadovalo lékařskou intervenci, a že ideál (tj. „zdraví“) je věc vzácná, a tedy doslova ne-normální. Není náhodou, že Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako mysteriózní „stav kompletní fyzické, mentální a sociální pohody“, který pravděpodobně dosud nikdy nenastal; proto musíme být stále na něco léčeni.
Nestalo se dosud, že by bylo jedno pohlaví shledáno tím správným a to druhé aberantním (žena je nedokonalý muž, anebo naopak), ale mnohé uznávané choroby a poruchy působí obdobně absurdním dojmem. Například disociální (dříve asociální) osobnostní porucha (číslo diagnózy F60.2) je charakterizována uspokojováním vlastních potřeb, bezohledností vůči společenským normám, nezájmem o city druhých, neschopností udržovat trvalé vztahy, nízkým prahem pro uvolnění agrese či neschopností pociťovat vinu. Považovat to za nemoc a usilovat o její léčení je činnost srovnatelná s umělým děláním malých orangutanů z velkých či naopak. Zároveň totiž víme, že disociální porucha je dosti široce rozšířená (mnohem častější u mužů), spojená s vyšší fyzickou atraktivitou, lepší tělní symetrií, vyšší tolerancí k bolesti a především s vyšším počtem dětí. Z evolučního hlediska je to prostě zvláštní, za určitých okolností biologicky výhodná strategie, založená na vyšších ziscích při akceptování vyššího rizika. „Asociálové“ tyjí ze sociálního uspořádání, v němž žijí, ale neplatí za to. Takový přístup je riskantní, ale když na to máte nervy, taky mimořádně výhodný, pochopitelně pod podmínkou, že „asociálů“ nebude příliš mnoho (parazit musí mít na kom parazitovat). „Disociální porucha“ není žádným narušením optimálního vývoje lidské bytosti, ale využitím možností, které optimální vývoj lidské bytosti občas skýtá.
Neexistuje zkrátka jediný správný typ člověka (ani orangutana), a těžko s tím něco naděláme. Zkusme léčit zlomené nohy a infekce, přirozenou variabilitu nechme na pokoji.
***
Kdyby šel malý orangutaní samec k doktorovi, byl by jistě shledán nemocným a léčen kastrací
O autorovi| Jan Zrzavý, Autor přednáší na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity evoluční biolog
