Obamova blízkovýchodní politika přinesla jen samé ztráty a žádné zisky
Tak jako se o operaci Pouštní bouře v roce 1991 říkalo, že je to první válka po konci studené války, je současná akce proti Kaddáfímu první válkou post-americké éry. Po celou dobu arabského probuzení, počínaje povstáním v Tunisku, Amerika jako by jen postávala kolem, nervózně si mnula ruce a odhodlala se promluvit, vždy až když se ozval někdo jiný. Za všechny popisy zákulisních bojů Bílého domu, Pentagonu a ministerstva zahraničí vydá následující postřeh z článku v New York Times z 11. března: Obama se svěřil spolupracovníkům, o co by bylo snazší být prezidentem Číny. Jak to reprodukoval jeden úředník, „na náměstí Tahrír nikdo nerozebírá, co říká Chu Ťin-tchao“. Obama vskutku představuje nástup nové epochy. Na něco takového by žádný jiný prezident v amerických dějinách nepomyslel.
Dalo by se namítnout, že Obama byl v obzvlášť obtížné situaci: dvě války na krku a nepokoje v regionu, kde vládnoucí autokrati jsou často zároveň americkými spojenci, situace na trhu s ropou už tak napjatá k prasknutí. Jenže tato námitka je relativní. Vytváří dojem, jako by rozhodování v této zahraničněpolitické krizi bylo nesrovnatelně obtížnější než kdy dřív. To ale není pravda. Ve skutečnosti stáli Obamovi předchůdci vždy mnoho možností, byli konfrontováni s mnoha riziky a s názorovou nejednotou. Jen díky tomu, že se nakonec rozhodli pro nějakou strategii a uskutečnili ji, se dnes zdá, že všechno bylo jasné jako facka, a na vážná varování tehdejších odpůrců se snadno zapomene. To platí jak o konci studené války, tak o první válce v Iráku. Dnes každý ví, jaká byla americká politika v letech před pádem železné opony a Amerika reprezentovaná Reaganem a Bushem za to pak sklidila, přinejmenším dočasně, jednoznačné sympatie elit i veřejnosti exkomunistických zemí. Amerika se nic takového na Blízkém východě v příští dekádě spolehnout nemůže, ať už se tam teď bude dít cokoli.
Prázdné místo na mezinárodní scéně Obamova blízkovýchodní politika, jíž udaly tón omluvné, podbízivé projevy v Káhiře a Ankaře, přinesla jen ztráty a žádné zisky. Jak to sarkasticky formuloval jeden český diplomat, „Obama vyklidil Turecko, Libanon, Egypt... Vždyť vyklízí i část amerického území. I když, pravda, teď znovudobyl Chicago“ (to první je narážka na území podél mexické hranice, kde například v Arizoně státní orgány nedoporučují vstup, neboť nejsou schopny zaručit bezpečnost před ozbrojenými mexickými pašeráky; to druhé je narážka na zvolení bývalého personálního šéfa Bílého domu chicagským primátorem).
Lze to v podstatě zobecnit na celý svět - Obama se sice staví váhavě k tradičním spojencům a svazkům, aniž by to ovšem kompenzoval nějakými úspěchy při budování nových vazeb a institucí, jež by odpovídaly představě nového, více multipolárního světa. Nezdá se, že by si pro starost se zděděnými válkami v Iráku a Afghánistánu našel čas na nějakou zahraničněpolitickou vizi. Například není jasné, jaký význam má „reset“ vztahů s Ruskem mimo zajištění ruské tolerance pro afghánské operace - jak zapadá do dlouhodobé vize významu Evropy či Střední Asie v amerických očích.
Jak to tedy vypadá, když Amerika na mezinárodní scéně absentuje? V postoji k Libyi otočila až minulý týden poté, co bylo zřejmé, že Francie a Británie se rozhodly. Na schvalování příslušné rezoluce Rady bezpečnosti stojí za pozornost ještě něco jiného než vzácná podpora arabských zemí a svolnost Číny a Ruska: hlasování se zdrželi nestálí členové Brazílie, Indie a Německo - země, které by v představách reformátorů OSN měly povýšit mezi stálé členy. Dnes tedy ještě Západ prosadil svou vůli, ale kdo ví, jak to bude v multipolární budoucnosti vypadat.
A Západ, to byla tentokrát Británie a Francie. Zejména Nicolas Sarkozy projevil svůj vpravdě klausovský instinkt vycítit politické vzduchoprázdno a okamžitě ho zaplnit. Francie se dlouhá léta zaměřovala na konzervování poměrů v severní Africe se zřetelem na zájmy francouzských firem (výmluvnou památkou na tuto éru jsou dnes hojně po internetu kolující fotografie Kaddáfího stanu postaveného v zahradě Elysejského paláce). A najednou diplomaticky uznala libyjské vzbouřence v Benghází. Na minulou sobotu Sarkozy narychlo svolal do Paříže summit, který pozdržel vojenské plánování, načež ještě v průběhu jednání vystartovaly francouzské stíhačky, aby byly nad Libyí první. Počíná-li si tahoun operace takto dětinsky, má vůbec cenu se ptát, jaký je jeho plán pro případ, že se Kaddáfí do tří dnů nevzdá? Rozdělí Libyi? Bude nad ní udržovat „no-fly“ zónu? V Iráku se to protáhlo na dvanáct let. Británie se přitom na pomoc libyjským povstalcům vrhá krátce po razantních škrtech ve vojenských výdajích. Falklandskou expedici by dnes už její ozbrojené síly nedokázaly uskutečnit. Takže Evropané dodávají vůli, ale bez amerických zbraní je akce neuskutečnitelná.
Je to zajímavé - pád vyčerpaného impéria si nejspíš člověk představí tak, že se začnou postupně stahovat a mizet jeho vojska. V Obamově režii zůstává „železo“ ještě v bojeschopném stavu, ale o jeho nasazení už imperiální mocnost nemá sílu sama rozhodovat.
***
Barack Obama se svěřil spolupracovníkům, o co by bylo snazší být prezidentem Číny. Jak to reprodukoval jeden úředník, „na náměstí Tahrír nikdo nerozebírá, co říká Chu Ťin-tchao“.
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
