Dobré pro bádání a jazykozpyt Příběh vychází z Chaucerových Canterburských povídek a je zasazen do starého Řecka za Theseovy vlády. Bratranci Arcita a Palamon, synovci Theseova nepřítele Kreonta a také velcí přátelé, se zamilují do Emilie, budoucí Theseovy švagrové. Vedlejší linie se týká žalářníkovy dcery, která se zblázní, protože Palamon odmítne její lásku. Hlavní zápletku tak tvoří boj dvou šlechticů o milovanou ženu, v poslední chvíli ovšem zasáhne, jak to u Shakespearových romancí, ke kterým mají Dva vznešení příbuzní blízko, bývá, překvapivý zvrat osudu. Dva vznešení příbuzní jsou nepochybně lákavým materiálem pro shakespearovské badatele, zkoumání motivů, citací, vlivů a rozebírání poměru toho, co napsal slavný dramatik a jeho mladší současník John Fletcher, je pro ně jistě podnětné, ale vytvořit z tohoto problematického slepence živé divadlo jde ztuha.
Režisér Ivan Rajmont se s výtvarníkem Martinem Černým pokusili právě z výše zmíněné tříště učinit ctnost. Téma inscenace tak vlastně vzniklo uměle či zprostředkovaně a vychází především z formální stránky textu, z jeho žánrové všehochuti. Ta sama o sobě se stává obrazem zmateného, šíleného světa, jeho směšnosti i tragiky. To vše je ještě podtrženo stálým překlápěním děje do ironických a groteskních poloh. Není to nikterak objevné, ale režie na svém postmoderním mísení trvá s velkým zaujetím a důsledností. Nějak jí přitom uniká, že inscenace místy přináší neskutečnou nudu. To, že se bez škrtů nakonec dostane ke třem hodinám, ještě umocňuje dojem, že velký William ve své poslední hře už mnoho nezmohl a nastavoval, kde to šlo. Humor tady hodně klopýtá, je to asi zvláštní, že se diváci neválejí smíchy, když Theseova svita přijíždí v růžovém džípu, ani když se v žalářníkově obydlí propojeném s vězením odehrávají vysloveně veselé scénky. Jako třeba ta, v níž zamilovaná Dcera žalářníkova (Magdalena Borová) hodí do kobky objektu své lásky - Palamonovi (Jan Hájek) polštářek na přilepšenou a ten nevděčník, vykonávající právě velkou potřebu na kýblu, jej použije k vytření zadnice; posléze zase ona nyje na stejné sypkovině, ale jen pozorný divák vidí, že to není ta použitá... Snad jediný vtip, který opravdu zabral, se zjevil, když točna dovezla před zraky diváků Arcitu (Vojtěch Dyk) skoleného vlastním, nejspíš „kašírovaným“ koněm. Byl to skutečně božský obraz, ale na celou inscenaci přece jen málo.
Scénografie použila jako základ řešení systém točen, které někdy fungovaly zajímavě, ba dokonce efektně, jako třeba groteskně lyrický výjev s poblázněnou Dcerou žalářníkovou, která odjíždí do dáli, zaklesnutá do krku basy a s vystrčeným zadečkem. Častější je ale bohužel to, že točny rytmus inscenace narušují, ba dokonce zastavují, stejně jako „vyjíždění“ druhého dějiště vězení z propadla.
Herecké výkony odpovídají tomu, že režie vidí hrdiny jako součást vyšinutého a sebezhlíživého světa, jsou vesměs vedeny silnou hyperbolizací až na hranici karikatury. Theseus Davida Matáska se předvádí s prázdným vladařským gestem a jeho snoubenka Hyppolita je rozcapená puberťačka. Její sestra Emilie (Kateřina Holánová) je poněkud vlažná dívčina s nejasnou sexuální orientací, oba nápadníci (Jan Hájek a Vojtěch Dyk) jsou spíše moulové, nejlépe nechtít ani jednoho, a domácký Žalářník (Oldřich Vlček) je vším, jen ne tím, kým by měl být. A to možná platí jak o hře, tak o inscenaci.
***
HODNOCENÍ LN *** John Fletcher / William Shakespeare: Dva vznešení příbuzní Překlad: Martin Hilský Režie: Ivan Rajmont Dramaturgie: Martin Urban Scéna: Martin Černý Kostýmy: Michaela Hořejší Hudba: Petr Kofroň Národní divadlo 5. 6.
