Rotvajler napadl holčičku. Když pes pokouše dítě, jde vždy o tragédii. Oběť utrpí fyzicky i psychicky. Pes často svůj hřích zaplatí životem, vztahy mezi rodiči dítěte a majiteli psa končívají soudními spory o výši odškodného. A politici oprašují téma zákazu nebo omezení chovu některých plemen psů. Není to jen český problém.
Odborníci na dětskou i psí psychiku po celém světě zkoumají, proč k incidentům dochází a jak jim předejít. Dítě je nejčastěji pokousáno vlastním psem nebo známých či příbuzných. Nejohroženější jsou batolata a děti do deseti let věku. Pro batolata je pes zajímavým tvorem. Je teplý, hebký, je za co ho chytit a na rozdíl od běžných hraček ihned reaguje na sebemenší podnět. Dítě mu hází jídlo a raduje se, jak pejsek papá, pronásleduje ho a radostně výská, jak pejsek utíká, zkoumá jeho oči, uši, tlapky, opře se o něj při vstávání… Náramná hračka.
Pro desetileté děti je pes kamarádem. Je doma, když se vracejí ze školy, můžou mu svěřit všechna tajemství, ochotně plní povely a učí se nejrůznější krkolomné kousky. Je mu úplně fuk, že jeho malý páníček dnes dostal čtyřku, nevyčte mu, že jde pozdě, nezlobí se, že se umazal – vítá jej stále stejně radostně a upřímně. A vždy má dost času. Děti, které doma psa nemají, po něm velice touží a často se zkoušejí sblížit alespoň se psem známých či příbuzných.
A co na to psi? Ti vnímají děti s rozpaky a se smíšenými pocity. Zatímco někdy je dítě zdrojem příjemných věcí, třeba dobrého jídla, jindy je příčinou bolesti a nesnází. Chová se úplně jinak než dospělý a pes nikdy neví, na čem právě je. Většina dětí se snaží psa obejmout. Ale dospělí psi si na mazlení nepotrpí, pozornost a doteky dětí jim bývají nepříjemné. Pes může v dítěti vidět i konkurenta. To když mu dítě chce vzít jídlo, přiblíží se k jeho pelíšku nebo mu sebere milovanou hračku. Pak se zachová podle psích pravidel – zavrčí, vyštěkne, chňapne.
To však neznamená, že musí hned dojít k tragédii. Pro každého dobře socializovaného psa je tvrdá agrese až tím posledním řešením. Psi používají širokou škálu výrazových prostředků, kterými agresi předcházejí. Tato řeč těla slouží v psím světě k vyjádření strachu a nejistoty a k uklidnění vyhrocené situace. Lze ji přirovnat k lidským společenským gestům, jako jsou úsměv, omluva, podaná ruka, zdvořilé odmítnutí. Například zívání, stahování uší dozadu a zvedání tlapky v souvislosti s něčím, co psu není příjemné, znamená: „Mám strach, nechte mne být, prosím.“ Přikrčení, ohlížení a hledání únikového východu jsou jasným signálem: „Už toho mám dost, chci odejít!“ Ukázání zubů, zavrčení, chňapnutí – to je varování: „Hned toho nechte, nenuťte mne kousnout!“
Jenže smířlivá gesta bývají často vykládána jako submisivní, tedy podřízená, a lidé si myslí, že pes, který dává najevo podřízenost, nekousne. Ale každý pes může kousnout, pokud se situace z jeho pohledu stane nebezpečnou. Za varovná gesta zase lidé psy většinou potrestají. Jak si mohl dovolit zavrčet na dítě?! Musí je přece tolerovat! To ovšem vede jen k tomu, že pes časem přestane varovné signály vysílat a rovnou kousne.
Chceme-li, aby naše děti žily se psy v míru a bez incidentů, nezbývá, než sebe i je naučit psy správně chápat a rozumět jim. Ale hlavně, dbejme na to, aby malé dítě nikdy nezůstávalo se zvířetem samotné, protože miminu nebo batoleti může ublížit i pes drobného vzrůstu.
***
Většina dětí se snaží psa obejmout, ale dospělí psi si na mazlení nepotrpí, pozornost a doteky jim bývají nepříjemné
O autorovi| HANA ŽERTOVÁ, veterinářka Autorka je doktorka veterinárního lékařství, dlouhodobě se zabývá problematickým chováním psů a koček
