Překladatel mívá ke slovům důvěrný vztah, jsou to jeho nerozluční společníci, obvykle s nimi tráví víc času než s rodinou a kamarády. To ale neznamená, že je má všechna stejně rád. Jiní překladatelé možná rozdělují slovům svou přízeň spravedlivě, ale já ne. Některá slova zbožňuju, jiná mám jen ráda, některých se bojím a jiným nevěřím, některá nesnáším a na jiná jsem přímo alergická. A teď nemám na mysli slova zpotvořená, která člověka prostě nutí zaujmout k nim postoj, jako třeba populární „pacošky, marmošky a cíby…“ (Kámošku a sámošku snesu jen s největším sebezapřením.)
Myslím na obyčejná, dávná slova, čistá a bez ozdob. Opravdu komplikovaný vztah mám ke slovu sladký, tedy pokud je použito ve významu, který nemá nic společného s chuťovými pohárky. Za to, že mám radši hořkou čokoládu a kafe a čaj piju jen bez cukru, to slovo nemůže. Ale v jiných významech se mu vyhýbám jako čert kříži. Italština si v něm totiž přímo medí. Jenže potíž je v tom, že italské dolce mi nechutná tak přeslazeně jako české sladký(á).
Když Dante nazval básnickou školu, k níž sám patřil, il dolce stil novo, tedy „sladký nový sloh“, měl ten přívlastek v sobě vznešenost a vůni a taky lahodnou chuť, spíš plástve medu či čerstvého fíku než cukrové vaty. A i když v italské poezii ten med časem zcukernatěl a nakonec ho nahradila ta vata, italský výraz dolce si uchoval něco ze své původní ryzosti. V italštině může člověk něco říci sladkým hlasem, a vůbec to neznamená prostoduché žvatlání nebo úlisně medový hlásek, před nímž se musíme mít na pozoru. Také sladký výraz ve tváři bdícího člověka mi v italštině neevokuje nic barvotiskového. Možná je to jen můj problém, ale já zkrátka v takových případech sahám po výrazech jako něžný, líbezný nebo i milý, roztomilý, mazlivý…
Přemýšlela jsem, čím to je, a uvědomila jsem si, že pro mě to slovo v češtině ztratilo chuť anebo získalo jen pachuť umělého sladidla. Snad jen hodně malé děti ještě můžou být autenticky sladké, jinak ve mně výkřiky typu: „Ježíši, ten je tak sladkej!“ vyvolávají protivně lepkavý pocit. Ostatně český výraz slaďák je vlastně synonymum pro kýč, zatímco italština vyjadřuje přeslazenost slovem zuccheroso (cukernatý).
Přitom adjektivum je to bezesporu oblíbené, objevuje se v různých ustálených spojeních, například: sladká pomsta, sladká svoboda, sladký domov, sladký spánek, sladký polibek, sladké časy, sladké sny, sladké lži, sladké tajemství (a nezapomeňme na sladké mámení!) V italštině navíc může být i sladká krajina, sladké panoráma (lahodící oku), sladký svah či kopec (mírný), sladký večer (vlahý)… Také filmové postavy bývají sladké: Irma, Jane, Charlotte, Sue, ba i Alice (co nadělám). Obvykle jsou to ženské hrdinky, ale Woody Allen označil za „sweet“ i jazzového kytaristu Emmeta Raye ve filmu, který se u nás promítal pod názvem Sladký ničema.
Z Itálie také přišel sladký život, který přímo souvisí s pěkným spojením il dolce far niente (sladká zahálka). A zatímco v češtině najdeme kromě neutrálního sladký jako med spíše nelichotivá přirovnání typu sladký jako cecek, italština si sladkosti považuje. Dokonce rčení „to nejlepší na konec“ se italsky řekne dulcis in fondo, tedy sladké na konec, což se váže k oblíbenému konverzačnímu tématu, ke stolování a sladké tečce. I když já si pokaždé představím cukr usazený na dně hrnečku (fondo = italsky dno).
Jestli teď dostatečně naslazeni čekáte vtipnou pointu, musím vás zklamat. Sloupek je u konce a já myslím jen na to, že po dokončení práce je odpočinek nejsladší.
***
Italština si sladkosti považuje. Dokonce rčení „to nejlepší na konec“ se italsky řekne dulcis in fondo, tedy sladké na konec.
O autorovi| Alice Flemrová, překladatelka
