Kdo si zamiluje klasickou hudbu a chce si v ní rozšiřovat obzory, dřív či později narazí na jméno Bohuslava Martinů. Poslechne si jeho symfonie, zkusí instrumentální koncerty, komorní hudbu i opery. A začne se divit, protože všude kolem slyší, jaký je Martinů génius, ale sám má pocit, že jde o skladatele veskrze průměrného, který sice ovládal skladatelské řemeslo, ale to nadčasové či věčné by posluchač v jeho hudbě hledal marně. Rodák z Poličky napsal vlastně jen jedno mimořádné dílo, a to orchestrální skladbu -Fresky Piera della Francesca.
Okolo jeho tvorby dlouhodobě panuje prazvláštní situace. Na jedné straně nijak nadšený zájem publika, na druhé vytrvalá snaha jeho obdivovatelů, kteří se za Martinů bijí ze všech sil. Důležitým aspektem jejich snažení je, že při každé příležitosti naříkají nad macešským vztahem Čechů k jeho hudbě. A jedním dechem dodávají, jak všude v cizině je tento velikán obdivován. Což slýcháme i v letošním roce Bohuslava Martinů (skladatel zemřel před padesáti lety).
Sdělovacími prostředky tu a tam proskočí zprávy, že tam či onde s úspěchem uvedli tu či onu jeho skladbu. Otázkou však je, zda jde o trvalý fenomén, nebo zase jen o jednu z mála vlaštovek, které nikdy jaro neudělají. Prakticky žádný ze zahraničních hudebníků, s nímž se u nás dělá rozhovor, se nevyhne otázce ohledně svého názoru na Martinů. Odpovědi bývají vyhýbavé a neutrální. Jen sir John Eliot Gardiner, jeden z největších dirigentů dneška, zdvořile, avšak jasně před lety v časopise Harmonie odpověděl, že Martinů není nijak výjimečný, že jsou spousty lepších skladatelů.
Že příznivci Bohuslava Martinů o dílo svého oblíbence pečují, na to mají svaté právo. Jen kdyby jejich usilování nemělo jeden nemilý rozměr, jímž je ono latentní moralizování a podsouvání špatného svědomí těm, jimž se Martinů nelíbí: kdo ho nemá rád, ten je zabedněný staromilec a zaostalý omezenec.
Avšak je třeba jít za svým srdcem a nenechat se mást; vždyť proč by si měl připadat jako povrchní či méněcenný ten, kdo radši poslouchá tak výsostné skladatele, jako byli Mozartův velký vzor a milovaný přítel, božský Čech Josef Mysliveček, jemuž svého času ležela u nohou celá Itálie? Nebo Pavel Vranický, jehož si Beethoven výslovně žádal jako dirigenta pro premiéry svých prvních dvou symfonií. Od jeho úmrtí loni uplynulo rovných dvě stě let, ale čeští hudební funkcionáři to jaksi nezaznamenali.
Čerstvý vítr vehnal martinůovským bojovníkům do plachet jubilejní rok 2009. Probíhají slavnostní koncerty a akce nejrůznějšího druhu, mluví se o jednom z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů a ani výrazy jako „génius“ se letos jistě nebude šetřit. Přitom by se tímto vzácným slovem šetřit mělo. Jestli tato země dala světu skladatele, které lze označit za génie, tak to jsou přinejmenším dva úplně jiní muži.
Ten první se narodil roku 1644 ve Stráži pod Ralskem a jmenoval se Heinrich Ignác Franz Biber. Kdo chce slyšet vskutku božskou hudbu, jež vzlétá ke hvězdám a povznáší k nim i posluchače, nechť si poslechne třeba první z jeho osmi houslových sonát z roku 1681 tak, jak ji hraje britský houslista Andrew Manze, nejvýznačnější biberovský interpret našich časů, či sonátu Nanebevzetí Panny Marie z cyklu jeho Růžencových sonát v podání Gabriely Demeterové.
Biber zemřel v roce 1704, a před pěti lety tak od jeho úmrtí uplynulo 300 let. To by býval byl důvod k velkolepým oslavám, ale až na pár koncertů se v podstatě nic nedělo, protože česká hudební obec jeho výročí ostudným způsobem vypustila. Můžete namítnout, že Andrew Manze přece toho roku v rámci Letních slavností staré hudby vystoupil v Břevnovském klášteře, ale o to se žádný z letos tak horlivých Strážců Hodnot a Českých Hudebních Tradic nezasloužil.
Nadcházející roky budou bohaté, alespoň co se velkých hudebních výročí týče. Svět letos slaví také výročí Händelovo (zemřel 1759), Haydnovo (zemřel 1809), Purcellovo (* 1659) či Mendelssohnovo (* 1809). V roce 2014 si připomeneme jubileum zakladatele moderní opery Christopha Willibalda Glucka (* 1714), jenž vyrůstal v Čechách, a v roce 2017 uplyne tři sta let od narození Jana Václava Stamice, rodáka z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, skladatele a kapelníka, jenž v Mannheimu vybudoval nejlepší evropský orchestr své doby.
Především pro nás se ale v příštích hned dvou letech budou slavit výročí onoho druhého génia pocházejícího z této země, jímž je Gustav Mahler (1860-1911), rodák z Kališť u Humpolce. Na základě informací, které se už teď objevují, lze doufat, že se na něj nevykašlou jako na toho Bibera.
VŠECHNO JE JINAK Rodák z Poličky napsal vlastně jen jedno mimořádné dílo - Fresky Piera della Francesca. Obdivovatelé Martinů se však za svého skladatele bijí ze všech sil a naříkají nad macešským vztahem Čechů k jeho hudbě. A jedním dechem přitom dodávají, jak všichni v cizině jejich velikána obdivují.
Příběh je tedy zpětným zachycení procesu tvorby, obohaceným o motiv hry se světlem. Otevírá se zde cesta, jak danou modelovou situaci převést do prostorového útvaru. Vedle filmu totiž představuji objekty zhotovené vrstvením fólií do nichž je zabudován světelný zdroj pracující na principu stroboskopického efektu. Ten kresbu na fóliích zpětně znečitelní do polohy abstraktní podívané. Milan Žák Narozen 1980 v Ústí nad Labem
O autorovi| Robert Novotný, překladatel
