Tradice strojení stromečku je stará pár set let a není naše, nýbrž německá. Tradice kapra se salátem je ještě mladší. A „tradice“ svátečního sledování pohádek v televizi trvá sotva dvě generace. Přesto je něčím, co si Češi nedají vzít.
Linie našich vánočních pohádek přitom sahá do časů, které křesťanským svátkům rozhodně nebyly nakloněné: do stalinistických 50. let. „První československá filmová hraná pohádka podává dětem uměleckou formou poučení, jak je nutno chápat smysl života v práci,“ píše dobový Filmový přehled o Pyšné princezně, které od budovatelských přesahů nepomohla ani předloha Boženy Němcové. Normalizační Tři oříšky pro Popelku lze zase číst tak, že feudální princátko prohlédne teprve díky dívce z lidu, jež se neštítí dělné práce, ve všem se po vzoru údernic vyrovná mužům, a kdyby měla kombajn, překoná plán pětiletky o třicet procent.
České filmové pohádky se berou za rodinné stříbro. To přirovnání ale kulhá. Příbory se skutečně dají předávat z generace na generaci a můžou symbolizovat dědictví stálých hodnot. Opravdové pohádky, jako je ta o Karkulce nebo o Perníkové chaloupce, jsou univerzálním uzákoněním lidské morálky. Kostýmní podívané s princeznami dětem dokážou přetlumočit vzorce slušného chování, ale je lehké zneužít je k tomu, aby říkaly, co je zrovna potřeba.
Vánoce coby pohanské svátky slunovratu dostaly křesťanský kabát a později si je spousta dalších ideologií předělala k obrazu svému. V SSSR rozdával dárky bezvěrec Děda Mráz, v amerických megamarketech chová děti na kolenou Santa Claus, u nás si berou Ježíška do úst kampaně mobilních operátorů. Není daleko doba, kdy v „tradiční české pohádce“ uvidíme product placement na prací prášek. Šťastné, veselé a čistoskvoucí!
O autorovi| Vojtěch Rynda redaktor LN
