Představení se konalo v Divadle Komedie v rámci programu Festivalu německého divadla a byla to zvláštní ochutnávka, byť si ji plně mohl vychutnat jen ten, kdo věděl, o co v románu jde. Naopak, kdo román dosud nezná, pravděpodobně nejdřív poněkud zaraženě hleděl na divoké vzezření vysokého hubeného herce, jenž s šíleným výrazem a s trhavými pohyby vykřikuje deset minut Russen, Russen, udatní chlapíci!, přičemž to doprovází mlácením kyjem (baseballovou pálkou) o ubohá prkna Divadla Komedie. Navlečen je do rudých tepláků, bagančat a střídavě svléká a obléká kožich a papachu, což způsobuje jeho silné pocení. Má to zřejmě působit velmi rusky.
Divoká exprese pak už po celou hodinu nepoleví, i když maniakální mlácení kyjem vystřídá nepřetržitý nervní tok mluvy, jenž je extraktem ze Sorokinova temného románu. V něm v proudu překotné řeči vypráví gardista-opričník Andrej Danilovič o svém „běžném pracovním dnu“. Píše se rok 2027 a v Rusku vládne konečně po letech zmatků, „rudého a bílé hnisu“ řád a spravedlnost. Země je totálně izolovaná od okolního světa, jediný styk je s Číňany, kteří zásobují Rusko veškerým zbožím, jediné, co ze země vede na Západ, jsou roury plynovodů, které Rusové mohou kdykoli zavřít. V Rusku však zavládl požehnaný mír, klid a hojnost: opozice byla potřena, proradní bojaři pobiti, zrádní intelektuálové a západníci s potupou mučeni... Zdá se, že se vrátily požehnané roky cara reformátora Ivana Hrozného a jeho opričniny - vlády jeho osobní gardy či armády, terorem sjednocující Rus pod otcovsky přísným Gosudarem. Slovanská pospolitost je obnovena: barbarství, brutalita a despocie se s příkladnou citovostí pojí se zpěvem bylin, folklorními tanci a pojídáním tučných pirohů. Ženy jsou znásilňovány (jebány) s láskou, hlavy nepřátel pukají s citem, slzy při pohledu na bídáka mrskajícího se na kůlu tekou po líci. O tom všem vypráví onen opričník Andrej, služebník Gosudarův.
Sorokinův text je jedna velká literární exploze, pastiš a hyperbola. Je sumou a směsí ruského folkloru, grotesky, pornografie, černého humoru a mrazivého realismu. Sorokinova vize budoucího Ruska je sice hyperbolou, ale přitom reálnou: jako správná antiutopie dovádí možnosti a tendence současnosti do důsledků, které možná už nejsou ani tak vzdálené.
Při hodinové produkci rakouského herce Maxe Mayera to snad postupně divákovi dochází. Jeho výkon byl obdivuhodný, bez ustání chrlí divokým způsobem text, odpočine si snad, jen když mlátí kyjem do podlahy. Vizuálně je představení střídmé, bez znalosti knihy také jen málokdo pochopí, jaký význam tam má (čínské, tedy umělé) akvárium a co znamená ta hlava psa a koště (symboly opričníků - dělají pořádek a jsou jak psi věrni).
Po nějaké době možná diváka počne napadat, že cosi podobně chrlivého, jazykově výstředního a zběsilého (a přitom nedějového, nedivadelního, velmi literárního) už viděl a poslouchal, že mu to cosi připomíná. A pak mu bleskne: dramatika Wernera Schwaba (1958-1994), jehož skatologické, perverzní, a přitom básnicky krásné texty zná odkud? Přece z Divadla Komedie, ve kterém Schauspielhaus dnes hostuje! A kde Wernera Schwaba, toho dvoumetrového punkera ze zapadlého Lince, objevili a jako velkou senzaci uváděli? Přece ve vídeňském Schauspielhausu! A tak se mu to vše sepne a hypoteticky si odpoví na otázku, proč sáhli po Sorokinovi. Hledali podobné mlácení kyjem. S klidem si pak může jít domů jeho knížku přečíst.
Vladimir Sorokin: Der Tag des Opritschniks
Schauspielhaus Wien Režie: Kai Ohrem Divadlo Komedie, 5. 11. 2009
