„Zappovství“ se stalo zvláštním československým a českým fenoménem. Frank Zappa nezmizel ani po revoluci, i když některé vzkazy o úskalích konzumní společnosti, které se snažil předat, jako by tehdy málokdo chápal.
To jsem uved i v Bavorsku u azylovýho pohovoru, že jeden z důvodů, proč jsem zdrhnul z Československa, bylo, že jsem chtěl vidět Zappu, vzpomíná Zdeněk „Zappo“ Maršík na začátky emigrace v první polovině 80. let. „Moc jsem si tím nepomoh, protože to nebylo dost politický, ale celkem ty kravaťáci vojenský čuměli.“
V roce 1982 odjel autem na devizový příslib do Jugoslávie, ukázal na hranicích potvrzení o odevzdání braneckého průkazu, a když pak potmě přecházel skalnaté Alpy z Podkorene do rakouského Villachu - prý za bručení všudypřítomných medvědů -moc toho kromě výučního listu z ČKD s sebou neměl. „Zpátky jsem nemoh, všechno jsem prodal, i desky Zappy,“ vysvětluje sběratel, jak se před odjezdem odloučil od sbírky milovaného interpreta.
„Z Rakouska jsem kamarádovi poslal pohled, aby zaplatil mámě 220 korun za každou desku, musel to vzít komplet. I já jsem tu sbírku předtím až do elpíčka Zoot Allures koupil od chlapíka, kterej utíkal na Západ, a aby to nebylo nápadný, prodával ji anonymně přes inzerát. Kvůli tomu si tenkrát vzala máma půjčku na šest tisíc, protože mně by na to nepůjčili. Byl jsem v učňáku, jezdil s ještěrkou a vyškrabával strusku.“
Avantgardní americký kytarista, skladatel a producent Frank Vincent Zappa změnil vlasatému pražskému učni Maršíkovi celý život. Než si z jednoho večírku odnesl domů LP We’re Only in It for the Money, byl podle vlastních slov „jenom Uriah Heep“. Nyní ze svého Zappa shopu v Kolíně nad Rýnem zásobuje sběratele rockovými raritami, stal se oficiálním dealerem Zappova někdejšího labelu Rykodisc a zasedá v představenstvu největšího zappovského festivalu na světě. Jeho 20. ročník se chystá nedaleko Rostocku, kde čeští fanoušci před lety odhalili i Zappův pomník.
Za normalizace se Zappa stal ikonou oddaných, náročnějších posluchačů, kteří se ztotožnili s jeho radikální kritikou společnosti - a mnozí v něm našli i spojence v boji proti komunismu. Výstřední Američan rezonoval v domácím prostředí natolik, že ho polistopadoví politici navrhovali za kulturního vyslance Československa v USA. Jeho kultu však začal docházet dech, když do střední Evropy dorazily i demokratické svobody, jejichž rubu se Zappa tak ostře vysmíval.
Od Šumavy k Tatrám „Soudruhu desátníku, dovolte mi promluvit,“ oslovil mě na světnici jaroměřských kasáren jeden z nováčků. „Tak mluvte, Hoffhanzl.“
„To byl Zappa, co jste poslouchal ve walkmanu, viďte?“ usmíval se vojín a hned bylo jasné, že si máme co říct i mimo běžnou agendu vojáků ČSLA. I mezi méně náročnými posluchači fungovala tehdy Zappova hudba jako žlutý špendlík Vontů. Když v noční tramvaji zanotovala neznámá mánička refrén mistrova hitu „and my name is Bobby Brown“, mohli jste z druhého konce vozu dozpívat: „watch me now, I’m going down.“ a spiklenecky jste si zamávali. Frankovo publikum za železnou oponou patřilo k těm zasvěceným. A jejich kult se neomezoval na informační kanály hlavního města.
„Zakládajících členů jsme měli třicet,“ vzpomíná dnes Bohumil Jůza, který v Brně roku 1986 zakládal za účasti fanoušků z Plzně i Českých Budějovic český Zappa club. „Čekatelů jsme měli asi osmdesát a fanzin Zappastrophe vydávali jen v desítkách výtisků. Naši odběratelé byli ale tak krásně rozmístění po celé republice, že si to půjčovali a kopírovali lidi v Aši i Košicích.“
Hudba zaslechnutá nejprve od kolotočářů z „laxíku“ (Radio Luxembourg) nebo Svobodné Evropy kolovala na páscích po celé zemi. „Jedno z ukázkových kritérií pro rozšíření Zappovy popularity byly přezdívky,“ upozorňuje vydavatel podzemního Vokna František „Čuňas“ Stárek. „Já si pamatuju, že v řadě měst se lidem říkalo Zappa, ať už tedy tak vypadali nebo ho prostě měli rádi. Časem jich ale už bylo tolik, že se muselo říkat,to je Zappa z Jablonce‘ nebo,to je Zappa z Litvínova‘, protože lidi se mezi sebou skoro všichni znali. Třeba Zappu z Bíliny si pamatuju přesně, protože nosil takovou tu zappovskou kostku na bradě,“ vzpomíná Stárek na vousy kolegů ze 70. let.
Fanoušci Zappovy skupiny Mothers of Invention ovšem nespadli z nebe: „Když se člověk ponoří do toho, jak tady o něm psal třeba Pop Music Express už v roce 1968, uvědomí si, že pro Československo to jinak hodně typické zpoždění prakticky nenastalo,“ upozorňuje na tradici hudební publicista Radek Diestler.
Když Maršík utekl roku 1982 do Německa, a potom si jako třiadvacetiletý dodělával v Bonnu maturitu (o přestávkách prodával učitelům z auta rockové desky), listovali si už domácí zappisté svou novou biblí: vyšel Šuplík plný Zappy Petra Dorůžky, který spolu s publicistou Jiřím Černým patřil k hlavním Zappovým věrozvěstům.
Domácí zappisté ale nepatřili jen k pasivním návštěvníkům poslechových diskoték, Zappovu hudbu hrávali na koncertech Primitives Group, Elektrobus či Plastic People a svůj démonicky vyhlížející idol se Češi od začátku snažili také osobně kontaktovat. Když Zappa místním posluchačům přes české emigranty po koncertě v Linci vzkázal: „Dear People of Czechoslovakia, Communism Does Not Work,“ navázal přes železnou oponu s fanoušky poměrně unikátní vztah.
Na kongresech Zappa clubu, které v Holoubkově, Brně nebo Vimperku provázely odborné semináře, natáčeli fanoušci svému idolu vedle maškarního bálu s autorovými motivy (muž převlečený za krabičku Zappových winstonek) také happeningovou zdravici. Při ní jednotliví účastníci na záznamu usedají do křesla, fanynky si speciálně pro Franka zvedají trička a spontánně líbají druhy, kteří za nečekané polibky před kamerou přímo děkují Zappovi. „Bylo to dost výživný,“ hodnotí tehdejší akce Jůza.
Ještě před tím, než do prezidentského křesla usedl Frankův fanoušek Václav Havel, zinscenovali domácí posluchači podle Zappova libreta take „fidlovačku“ Pepíkova garáž, která se dočkala minimálně dvou repríz s hudebním doprovodem Yahozna bandu.
Podobnou reflexi vyvolal v undergroundu snad jen John Lennon, ten byl ale pro alternativu možná příliš spjatý s popěvky rodičovské generace a bral se vážně. Party naslouchající americké avantgardě znaly Velvet Underground nebo Lou Reeda, ale proč se symbolem společenské revolty stal zrovna Zappa, jehož slovnímu humoru v Čechách skoro nikdo nerozuměl?
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
„Já bych řekl, že prvotní impuls, proč jít do Zappy, byl, že byl nejzakázanější a že to byla revolta proti komunismu. Jakmile člověk ale nebyl úplně tupej a zjistil, co se v jeho muzice skrývá, ocenil, kolik je tam přesahů,“ říká bubeník Yahozna bandu a sochař Václav Česák, který je autorem Zappovy sochy v meklenburském Bad Doberanu. „Byl to zároveň mistr ironie. Udělal vážný téma a v zápětí ho doved dost složitým způsobem úplně zesměšnit,“ připomíná Česák, že Zappa konvenuje českému prostředí hned z několika důvodů.
„Oblíbený je dodnes hlavně mezi aktivními muzikanty,“ říká Jiří Hála z Frank Zappa Quartetu, který si letošní zappovské výročí připomene příští sobotu dalším brněnským koncertem. „Není to čistý rock, Zappa hýřil hudebními nápady.“
„Ta kombinace oddanosti, ponoření se do tématu, snaha vědět o tom co nejvíc se příliš nelišila od nasazení fanoušků Led Zeppelin nebo Jethro Tull, ale samozřejmě, že jejich posluchači nepřepisovali cedule Zapovy ulice v Praze 5, a nemyslím, že by po někom podobném taky pojmenovali místní pivo,“ naráží Diestler na kdysi nejkradenější značení ulice architekta Zapa a český ležák vařený dle receptury někdejšího plzeňského sládka Krýsla.
Podpis, nebo zuby?
Název Zappových „Mothers“ odkazuje na pořekadlo o nutnosti, která je „matkou vynalézavosti“, a také čeští zappisté si v informační nouzi uměli k mistrově kytaře najít svoje cesty. I přesto, že Husákova policie varovala, že jim „toho Zappu z hlavy vymlátí“, jak připomínal další z českých interpretů Mikoláš Chadima.
„Tím, jak byl Zappa proti establishmentu, tak velmi rezonoval s myšlenkami každého, kdo se v Československu nenechal zmanipulovat a vytvářel si vnitřní svět,“ vysvětluje Zappovu oblíbenost Petr Dorůžka. „Takovým posluchačům jejich filozofie přesně ladila se vším, co Zappa dělal.“
Bojovník proti cenzuře a kritik Reaganovy administrativy byl nežádoucí osobou i v USA, jak se měli čeští fanoušci ještě sami přesvědčit, nicméně poslechový pořad na gymnáziu, pokud na něj dohlédl výchovný poradce, byl pro ně v 80. letech realitou.
Závadnost Zappovy hudby však byla pro režim nesporná. „Já jsem se samozřejmě taky dostal k výslechu, kde jsem byl tázán, jestli sleduju na německý televizi Rockpalasty a Zappovu muziku. Tenkrát jsem se z toho dostal celkem snadno, protože jsem byl muzikant. Řekl jsem, že bych byl blbej, když mám tu možnost, kdybych to nedělal,“ vzpomíná Česák.
Podle Stárka měli policisté Zappu „v merku“ hlavně proto, že se jim jeho jméno dobře pamatovalo: „Z hlediska policajtů byl Zappa jen ikona pro muziku, která byla nevhodná. Oni nevěděli, kdo je Zappa nebo Beefheart, ale to jméno bylo hodně akcentovaný, takže si dovedu živě představit, že říkali,My vám toho Zappu z hlavy vymlátíme‘,protože říkali třeba taky,Na tomhle papíře se ocitne tvůj podpis nebo zuby!‘ a podobný hlášky,“ směje se Stárek. „Pro ně byl Zappa symbol muziky, kterou je třeba potlačit. Když zabavovali desky na burzách nebo při domovních prohlídkách, brali lidem pásky, tak pochopitelně zabavovali Zappu, ale i se vším ostatním.“ Jak se nestát kulturním vyslancem Když v lednu 1990 navštívil Zappa Prahu, přišlo to fanouškům stejně neuvěřitelné jako samotná revoluce. Přestože už o svých přívržencích ve střední Evropě od českých emigrantů věděl, hromadné přivítání na ruzyňském letišti by podle svědků dojalo i většího skeptika. Setkat se chtěl se svým fanklubem, hudebníkem Michaelem Kocábem, který ho v 80. letech navštívil s českými emigranty v Los Angeles, s animátorem Jiřím Bártou, jehož Svět rukavic obdivoval, a pochopitelně i s čerstvým prezidentem Václavem Havlem, který světu vysvětloval, že Zappa patřil k symbolům boje za demokracii.
„Bylo to strašně příjemný, že ho přijal prezident Havel, ministr kultury a spousta dalších činitelů, kteří jeho hudbu znali a mohli s ním mluvit v angličtině,“ vzpomíná Jůza na Zappovo setkání s fanklubem v Obecním domě. „Nám fanouškům to dělalo strašně dobře, že konečně máme někoho tam nahoře.“
Zappa, který už dříve avizoval svoje politické ambice za oceánem, zkoumal ve východní Evropě se štábem americké televize nové možnosti podnikání. „Proto se zcela logicky nechoval jako nějaký prorok undergroundu, ale jako normální člověk, který chce navázat kontakt v politickým a obchodním spektru,“ vysvětluje Petr Dorůžka, proč umělec svým zdvořilým vystupováním možná nedostál očekáváním, která v undergroundu vyvolávaly záznamy jeho excentrických koncertů.
„Když byl v Praze, tak se choval jako beránek, protože už byl starej a podle mě se i dost změnil tou nemocí. On uměl bejt taky arogantní,“ říká láskyplně Zdeněk Maršík. „Stejně jako si dělal srandu z jinejch muzikantů, tak to samý i z fanoušků.“
Pro Dorůžku, který Zappu provázel jako tlumočník, byla nejsilnějším zážitkem epizoda z Národního shromáždění: „To, že takhle významná postava undergroundu přijde do toho husákovského zakletého domu, kde se scházeli všichni komunistický papalášové a teď tam máme Zappu zcela legálně, byl pro mě asi nejsilnější moment té návštěvy.“
Na srazu s undergroundem, který uspořádali zasloužilí emigranti z vydavatelství Globus, nezapomene ani František Stárek: „Byl to jeden z těch průběžnejch mejdanů na oslavu revoluce. Všichni jsme byli v obrovský euforii, i Zappa z toho byl nadšenej a zahrál si s Plastikama. Byla to jedna z těch chvil, kdy jsme si říkali, že za tohle ta revoluce stála, i ty kriminály.“ Uprostřed tehdejší euforie se podepisovaly vydavatelské smlouvy, plánovaly se společné hudební projekty a ještě zbyl čas na tahanice o to, kdo z místních má na Zappovi v Čechách větší zásluhy. „Kocáb se do toho namontoval - a jak byl Zappa nadšenej do tý politiky, do který tehdy Kocáb šel, tak tíhnul víc k němu,“ říká Maršík.
Slevovat ale museli i politici, kteří chtěli Zappu ustanovit oficiálním zástupcem čs. kultury v USA. „Buď budete jednat s námi, nebo s Frankem Zappou,“ dal Čechům před plánovanou návštěvou George Bushe staršího v Praze na vybranou Washington. A ze Zappovy vyslanecké role sešlo.
Ustoupili zappisté reálné diplomacii? „Obě strany problému rozuměly, věděly, proč státník musí udělat takové rozhodnutí,“ říká Dorůžka. „Zappa říkal, že nechce být překážkou a že se té funkce bez pachuti vzdává.“
Zklamání je ovšem cítit ze vzpomínek Zappa clubu: „Naši se na Zappu vykašlali, protože v té době bylo důležitější, aby sem v pořádku přijel Bush. Tak z toho vláda prostě vycouvala,“ říká Jůza. „Všichni mluví o Stonech, ale první byl Zappa. Byla to první hvězda, která přijela po revoluci a věděla, proč a za kým sem jede.“ Revoluce, která rozbila klub „Dělal jsem to pro potěšení. Klubový časopisy mě nebavily a členský příspěvky se mi hnusí,“ upozorňuje autor občasníku Zapparition Jan Kopp, že organizovat svobodomyslné zappisty bylo protimluvem. „Vyšly pak jen tři čísla s ukázkama z autorizovanýho Zappova životopisu, z toho jeden speciál o pražským koncertu Mothers, kde jsme dělali velkej rozhovor s Jimmy Carl Blackem. Pak se to utlumilo, když začaly vycházet normální věci.“
Útlum činnosti zaznamenal i Zappa club. Jestliže svého guru vítaly na Ruzyni stovky nadšenců s transparenty, rozloučit se s ním přišlo prý už jen pár nejvěrnějších. „Ta revoluce v podstatě klub rozbila,“ říká smutně Jůza. Jako by s legalizovaným ovocem a Zappovým akordem na rozloučenou se sovětskými vojáky vyšumělo i nasazení českých fanoušků. „Člověk to najednou bral za normální, že Zappa může přijet, tak ho to skoro ani nezajímalo. Po nějaké té katarzi dojde k vystřízlivění, a tak se to začalo flákat. Každej se začal starat o sebe, někdo začal podnikat, jinej se dal na chlast nebo k různejm indiánům. Paradoxem je, že až zase ta Zappova smrt nás sjednotila.“
Čeští astronomové z observatoře na Kleti pojmenovali po bojovníku za demokracii asteroid, pozemským eldorádem zappistů se ale v bývalém komunistickém bloku stal festival ve východoněmeckém Bad Doberanu, na který dnes specializované agentury pořádají zájezdy i z Ameriky. Hlavní postavou pokračujícího kultu je podnikatel Wolfhard Kutz, který po pádu berlínské zdi zjistil, že na něj NDR vyčlenila dvacítku spolupracovníků Stassi.
Už po prvních ročnících Zappanale se k organizátorům přidal i Zdeněk Maršík, který dodnes obchoduje na diskofilských burzách a bleších trzích Evropy. Když vysvětluje nuance probíhajícího soudního procesu mezi vdovou po Zappovi Gail a klubem, mluví pochopitelně v množném čísle: „Nejdřív se s náma soudila, že v logu Zappanale napodobujeme Zappův musteš na kterej má patent, ale i teď to podle mě prohraje, poněvadž soudkyně je na naší straně,“ říká Maršík, který zásobuje fanouškovský trh kalendáři, poznávacími značkami i sběratelskými vychytávkami jako jsou japonské šelakové desky.
Do severoněmecké oázy, kterou v posledních devatenácti letech vytvářejí Zappovi někdejší spoluhráči a množící se revivaly, jezdí v srpnu stanovat i další čeští zappisté.
Městečko navíc zdobí i Zappova busta z dílny českého sochaře Václava Česáka: „Je to pro mě obrovská čest, že mě zvolili, abych udělal ten pomník, musím říct, že jsem to taky dělal zodpovědně. Když mě oslovili, abych se zúčastnil konkurzu, vyhotovil jsem pětadvacet návrhů, takže de facto jsem je asi udolal. Ale asi pomohlo i to, že mezi členama fanklubu byli disidenti, který dostávali za časů NDR dost zabrat. Stoupnul jsem u nich v ceně i tím, že mám kapelu, kde jazzově hrajem Zappovy coververze,“ říká bubeník Yahozna bandu.
Čeští muzikanti se totiž se Zappovým odkazem i nadále poměřují. První dekádu bez Franka připomněla v Česku před pěti lety deska Salute Zappa!, ze které mezi autorsky přepracovanými písněmi vyčnívá zmíněný Bobby Brown v podání rockera a překladatele Jiřího Popela, který song kdysi počeštil pro divadelní programy J. A. Pitínského: „Na internetu jsem se pak dočetl, jak je úžasný, že Popel z toho udělal takovou vulgární věc, a přesto se to dá poslouchat,“ směje se frontman skupiny se zappovsky provokativním názvem Píča. „Ty lidi podle mýho Zappu vnímali jako Boha, ale nevěděli, že to je ironickej sršavec, kterej nemá rád blbce, a tak do nich pořád šije,“ říká Popel o textu, který jedny pobuřuje a druhé uvádí do transu.
Na aktuálnost Zappova odkazu ale neupozorňují jen hudebníci: „Mám pocit, že i pro dnešní garnituru je nezkousnutelnej, protože neustále napadal autority,“ říká Jůza. „Vždyť on tepal nešvary americký demokracie, který teď máme tady.“
***
Polistopadoví politici navrhovali Franka Zappu za kulturního vyslance Československa v USA. Jeho kultu však začal docházet dech, když do střední Evropy dorazily i svobody, jejichž rubu se Zappa tak ostře vysmíval. Z hlediska policajtů byl Zappa jen ikona pro muziku, která byla nevhodná. Oni nevěděli, kdo je Zappa nebo Beefheart, ale to jméno bylo hodně akcentovaný. Pro ně byl Zappa symbol muziky, kterou je třeba potlačit. František Stárek
To, že takhle významná postava undergroundu přijde do Národního shromáždění, toho husákovského zakletého domu, kde se scházeli všichni papalášové a teď tam máme legálně Zappu, byl pro mě asi nejsilnější moment návštěvy Petr Dorůžka
Ta revoluce v podstatě klub rozbila. Člověk to najednou bral za normální, že Zappa může přijet, tak ho to skoro ani nezajímalo. Každej se začal starat o sebe. Paradoxem je, že až zase ta Zappova smrt nás sjednotila. Bohumil Jůza
„Zadavatelé nechtěli, aby se Zappa tvářil vážně, neměl to být Antonín Dvořák ani Bedřich S metana,“ říká sochař Václav Česák o pomníku, při jehož odhalení v roce 2002 nechyběla ani Frankova sestra Candy. „Busta je z bronzu a podstavec je vytvořen z nerezových trubek do dvou zet proti sobě, která jsou ukotvena v trojúhelnících z mrákotínské žuly.“ Použité materiá ly pocházejí z a rchiv ů Václava Česá ka, Jana Koppa a Zappa clubu
O autorovi| JAN ČÁP, Autor je redaktor Orientace LN
