Už dlouho mě hlodá jeden pěkný úkaz a vadí mi, že jsem s ním sám. Kulturou se obyčejně myslí ta všeobecná a známá, měřená počtem knih, divadel, koncertů... Ale pod ní běží ta drobnější, která je možná životně důležitější a žila by, i kdyby stát se svými kulturními zařízeními padl.
„Snad vám udělám radost tímto naším ,samizdatem‘, který nám jako dárek k Vánocům vyrobila rodina...“ píše Anna Tučková. Slovensko, země neznámá, jmenuje se kniha obsahující záznamy, dopisy, reportáže staré třicet let, kdy je Tučková a Alois Svoboda neměli kde uveřejnit. Kniha je neprodejná, je jen pro rodinu...
Jako už mnoho let, dostáváme z Olomouce Hanácký kalendář: i na tento rok došel. Takové kalendáře vycházejí i jinde. Tento obsahuje krom jiného třetí pokračování Deníku stařenky Buršíkové z let 1919 až 1945, a co se tam člověk dočte, to se v žádné úmyslné literatuře nenajde. Stařenka psala... pro koho, když o mně nevěděla? Já nemíním tlumočit, co psala; já u toho zas cítím přání, jež se mi nikdy nesplňuje: aby to četly moje děti a jejich děti. A to mívám často. Do takové povinné četby patří i Jiří Karen: Dopisy z Rajchu (1941-1945). Je to částka národní zkušenosti. A ty dopisy vydala roku 2006 jen tak, proč, Zuzana Podmelová: kdo to je?
„Vlastním nákladem“, to je teď nové oblíbené nakladatelství. V něm vydala Jitka Olivová (2009) sešitek s názvem Jak jsme žili o životě učitelské rodiny na Valašsku před válkou. K témuž nakladatelství se uchýlila Karla Krátká, učitelka z Rakovníka. Píše výborné básně, ale protože krom duše a těla svrbí ji politika, píše nenapravitelně komentáře a fejetony, které jí krom výjimek nikde neberou. A jsou některé lepší, než čtu v novinách; ale místa v novinách jsou obsazena, že. Musela si tedy sama vydat knížku Jak jsem se stala NERUD(N)OU.
Tu má velikou kulturní a duševně sanitární úlohu místní tisk a všecko, co umějí dělat lidé v místech. Vodňanské muzeum a galerie vydaly vzpomínky na Josefa Holečka O mém tatínkovi, které napsala Jelena Dolanská. Vyšly ve 250 výtiscích, což je pro všecky knihovny a čtenáře málo! Městská knihovna v Rychnově nad Kněžnou vydala Pověsti a památnosti města, které v letech 1886-1890 psal učitel Antonín Ludvík do týdeníku Posel z podhoří. Příběhy pravdivé či smyšlené, humorné nebo strašidelné; bavíte se, ale ještě víc se dovídáte, a žasnete nad životem. Výborně je ilustroval J. F. Palme.
Naprosto povinně měli byste vy i vaše děti číst knížečku vzpomínek a rozhovorů, které vycházely v letohradském Okénku do farnosti a byly vždy jeho nejzajímavější částí. Připravila je Iva Marková. To by se mělo číst ve školách jako literatura a já bych i věděl jak: každý žák by měl vybrat příběh, který ho nejvíc zaujal. To všecko ještě ani nebylo o komunismu napsáno, co tam je.
Pobídnutí k těmto samým dobrým zprávám o svátcích byla mi knížka, kterou jsem dostal na besedě v hotelové škole v Žatci. Vydala ji základní umělecká škola a je to čin originální, znamenitý. Kniha obsahuje obrázky asi čtyřiceti žáků ve věku od šesti do osmnácti let, kteří měli za úkol namalovat, nakreslit stavby, pomníky, ulice a náměstí. Vznikla obrazová reportáž a žasl jsem nad rozpětím talentů, postřehem a výrazovými způsoby: světlo, stín, prostor, perspektiva...
Největší a obdivuhodnou bizarností je sešitek, který vydal Svatopluk Pastyřík, profesor češtiny v Hradci Králové, pro „své rodiče a rodáky“: Onomastické a jiné příspěvky k historii Tlumačova. Čte se to jedním dechem.
