Pohřební rituály starověkých Egypťanů byly poměrně složité
Ve starém Egyptě už od předdynastické doby existovalo několik typů pohřbů. Lišily se provedením a orientací hrobů, polohou a způsobem uložení těla zemřelého či pohřební výbavou. Tyto rozdíly odrážely odlišné náboženské představy a v rostoucí míře i různorodost vyvíjející se společnosti. V nejstarší době byli zemřelí pohřbíváni ve skrčené poloze na boku, od závěru předdynastické doby se objevují i pohřby v natažené poloze, která od konce Staré říše výrazně převládá, a to zprvu na levém boku, od Nové říše na zádech.
Orientace pohřbů byla původně značně rozdílná, od konce předdynastické doby až do Střední říše výrazně převažuje ukládání zemřelých hlavou k severu (při poloze na boku obličejem k východu, tzn. k vycházejícímu slunci jako symbolu vzkříšení a věčného života), od Nové říše a zejména v prvním tisíciletí před Kristem orientace hlavou k západu, tedy říši mrtvých, které vládne bůh Usir.
Od poloviny prvního tisíciletí před Kristem se zřejmě v souvislosti s archaizujícími tendencemi opět ojediněle objevuje orientace hlavou k severu, která pak převládá v samém závěru egyptské civilizace. Ukládání zemřelých hlavou k jihu nebo východu bylo zcela výjimečné. Rozhodující roli přitom hrál zřejmě spíše směr toku Nilu (severojižní orientace znamenala rovnoběžně s ním, východozápadní kolmo na něj) než astronomicky přesné určení světových stran.
Ve snaze zvýšit ochranu těla se ostatky už v předdynastické době zavinovaly do rohoží, látek nebo kůží, později se i zakrývaly nádobami, prkny a košíky. Na tyto snahy navázala mumifikace a ukládání do rakví. Příprava k pohřbu vyžadovala proto určitý čas - maximální doložená doba mezi úmrtím a pohřbem činí 272 dní (královna Meresanch III. ze 4. dynastie).
Na existenci pohřebních rituálů lze nepřímo soudit přinejmenším od konce předdynastické doby. V textech a scénách je doložen pohřební rituál, poměrně jednotný po celou dobu trvání egyptské civilizace. Ve své nejrozvinutější formě se skládal z 16 epizod (různých symbolických procesí včetně překonávání vodní plochy, obětování, oplakávání, recitování náboženských textů a dílčích rituálů, jako například obřad Otevírání úst).
V praxi způsob pohřbů vždy ovlivňovalo postavení zemřelého a možnosti jeho rodiny či sociální skupiny. Časté bylo ukládání zemřelých do rodinných, respektive společných hrobek bez ohledu na místo úmrtí, takže mumie se někdy přepravovaly na značnou vzdálenost.
Pohřební výbava odrážela vývoj představ o posmrtném světě a tvořila jeden ze základních předpokladů pro očekávanou posmrtnou existenci. Od pravěku byly se zemřelými ukládány do hrobu potraviny a nápoje v nádobách a předměty denní potřeby: zbraně, toaletní náčiní, ozdoby, šperky, sochy služebníků. Později se začal přidávat i nábytek, oděvy, obuv, nářadí, kultovní náčiní, soupravy pro různé hry či psací potřeby. Od Nové říše stále více přibývají předměty pro ochranu nebožtíka.
***
Encyklopedii starověkého Egypta autorů Miroslava Vernera, Ladislava Bareše a Břetislava Vachaly vydalo nakladatelství Libri. Text zkrátila redakce Lidových novin.
