• Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Skús všetko, zober Česko

Česko

Když můžeš, jeď studovat do Česka, radí slovenští rodiče svým dětem. Ale nejen oni. Někdy dávají takové doporučení i učitelé. Dokonce vysokoškolští.

Rodiče patří ke generaci, která se toužila vymanit ze společného státu a postavit se výhradně na vlastní nohy. Děti míří zpátky. Když mají možnost rozhodnout se, jestli budou studovat na Slovensku nebo v Česku, často dávají přednost druhé variantě. Co je k tomu vede?

Pětadvacetiletý Martin Deák uvažoval o medicíně už jako dítě. Důvodem byl nejen fakt, že lékařské povolání je v rodině (vykonávali je prarodiče i strýc), ale taky skutečnost, že býval v dětství často v nemocnici jako pacient.

Na prestižním soukromém gymnáziu v Bratislavě, které navštěvoval, se kladl důraz hlavně na jazyky a ekonomiku. Však taky přibližně čtvrtina jeho ročníkových spolužáků odešla po maturitě studovat na ekonomickou univerzitu do Vídně. „Když ale učitelé zjistili, že tři z nás chtějí maturovat z biologie, zřídili pro nás speciální biologický seminář,“ vysvětluje Martin komfort privátního vzdělávání.

Pro jistotu ale chodil ještě na doučování k asistentům z lékařské fakulty Univerzity Komenského. Hlásil se však nejen tam, ale i na medicínu do Brna a do Prahy. Uspěl v Bratislavě a v Praze. „Rozdíl jsem pocítil už při přijímacích zkouškách. Zatímco v Bratislavě s námi jednali tak trochu jako na střední škole, varovali před opisováním a přísně zakázali i odchody na záchod, v Brně, ale i v Praze bylo od prvního okamžiku jasné, že tam nejsou od toho, aby nás vychovávali.“ Vy to tak možná necítíte...

Otázku pro kterou školu se nakonec rozhodnout konzultoval Martin jak s rodinou, tak i s některými učiteli z lékařské fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. Výsledkem bylo stěhování do Prahy. „Vy to v Praze tak možná necítíte, ale v Bratislavě má Univerzita Karlova hodně dobrý zvuk,“ říká.

Brzy zjistil, že Slováci tvoří přibližně čtvrtinu ročníku. Byli přijati na základě stejných pravidel jako studenti čeští, a to přesto, že v roce 2002, když začínali, nebyl ani jeden z našich států v Evropské unii. V ubytovávání na koleji to znamenalo dokonce přímo výhodu, protože lůžka se přidělovala na základě dojezdové vzdálenosti a ze Slovenska je do Prahy prostě dál než z různých míst v Česku.

Nevraživost však Martin podle vlastních slov nezažil ani v nejmenším. „Spíš vstřícnost,“ tvrdí a vypráví, jak asistentka vyhodnotila jeho test v předstihu před ostatními a hned s ním běžela za profesorem, aby nemusel slovenský student čekat v Praze několik dní a mohl odjet se zapsaným zápočtem nejbližším vlakem domů. „Myslím, že něco takového by se v Bratislavě nestalo,“ hádá.

Kam půjde po promoci? Rád by zůstal v Česku. Už proto, že tu má dívku, Češku, taky medičku. „Jedině kdybych tu nesehnal místo, uvažoval bych o Bratislavě, kde mám rodinné zázemí. Pokud bych ale měl volit třeba mezi severními Čechami a severním Slovenskem, zvolil bych severní Čechy.“

Proč? Martin si nemyslí, že by se obě země nějak lišily v úrovni zdravotnictví, jedna věc je ale jistá. Ještě nějakou dobu bude slovenský doktor vydělávat sice nominálně stejně jako český, jenže ve slovenských korunách. A to je pořád významný rozdíl.

Na otázku, zda by podle jeho názoru byla pro něj výhoda, kdyby se ucházel o práci na Slovensku s diplomem z Prahy, odpověděl, že by to rozhodně nebyl handicap. Spíš mírná výhoda.

Pět želízek v ohni Zuzana Škripková je z Prešova. Byla to, čemu se říká studijní typ. Bavila ji matematika, ale technické předměty moc ne. Nakonec se rozhodla pro práva. Při vyplňování přihlášek postupovala velkoryse. Přihlásila se na právnické fakulty v Bratislavě, v Košicích, v Trnavě, v Brně a v Praze. Přijali ji všude kromě Brna. Porovnávání přijímacích zkoušek je mimochodem zajímavé. Zuzana došla k závěru, že všechny slovenské fakulty stavějí jen na vědomostech. Největší šanci má ten, kdo se nejvíc učí fakta. Brno stavělo na testu studijních předpokladů Scio (zvláštní, že v nich dostatečně neuspěla uchazečka, kterou vzali na čtyři jiné náročné fakulty), pražské testy ověřovaly vedle vědomostí i logické myšlení a celkové předpoklady.

Rozhodování prý nebylo těžké. Ačkoliv je Zuzana jedináček a bylo jasné, že rodičům se bude stýskat tím víc, čím dále bude dcera od domova, volba padla na Prahu. Chvilku uvažovala o Bratislavě. „Pak ale jeden můj známý, historik, řekl, že mezi Bratislavou a Prahou je přinejmenším stejný rozdíl jako mezi východním Slovenskem a Bratislavou. To rozhodlo. Pro Prahu byli jednoznačně i rodiče.“

Dnes je Zuzana v pátém ročníku Právnické fakulty Univerzity Karlovy a píše diplomovou práci na téma Evropský zatykač. Česky. „Ne že bych nemohla odevzdávat písemnosti ve slovenštině, ale snažím se o češtinu, což není úplně snadné,“ konstatuje. „Nikoliv kvůli gramatice, s níž pomohou počítačové programy, ale kvůli stylistice.“ Ve třetím ročníku si přibrala dokonce další školu, Policejní akademii. Zkouší tudíž i střelbu a sebeobranu. Po absolvování se Zuzana nejspíš vrátí domů, do Prešova. „Najít tam místo nebude vůbec jednoduché,“ předpokládá. V zásadě by zůstala v Praze, kdyby byla příležitost, ale než by šla mimo hlavní město, to raději domů, k rodičům. Doufá, že se jí jednou podaří pracovat v soudnictví. Těch několik rozdílností, které ještě mezi českými a slovenskými zákony existují, prý registruje a nemá pocit, že by pražské právnické vzdělání mohlo být slovenské soudkyni na překážku.

***

Slovenští studenti Na vysokých školách v České republice studovalo k 31. 12. 2007 (novější statistika není k dispozici) 18 350 slovenských občanů. Naopak na slovenských vysokých školách registrovali loni na podzim 232 studentů českých.

Autor: