Jsou všudypřítomní. Na stránkách novin a časopisů, ale hlavně v reklamách a v inzertních či propagačních tiskovinách, jaké nám do schránek strkají společnosti typu Ora print nebo Grand Princ, jejichž množství v posledních letech oslnivě vzrostlo.
Nejčastěji to jsou mladí lidé v perfektních oblecích, na jaké se většina z nás nezmůže, pracující v elegantních prostorách, do jakých mají zdejší kancelářské budovy s výjimkou těch nejnovějších daleko. Mohou to ovšem být imontéři, důchodci nebo kdokoli jiný. Nejčastěji se jeden na druhého usmívají, protože se jim neustále ve vzájemné spolupráci všechno daří. Být stále tak bezvadně oblečený, upravený a ostříhaný jako oni je sice honička, ale oni to zvládají, neboť jsou dynamičtí. Pokud je ovšem zrovna nebolí hlava nebo nepálí žáha.
Společné je jim taky to, že s námi nemají nic společného. Jsou to postavy z ilustračních fotografií čerpaných z tzv. fotobank. Jednak se jedná o inscenované fotografie, jednak to zpravidla nejsou Češi. Přesto chtě nechtě ilustrují naše životy – láci a jednoduchosti, s jakou jsou dostupní pro každou příležitost, nemůže domácí redakční či námezdní fotograf konkurovat. Tímhle způsobem dorazila globalizace i do schránky toho nejzatuhlejšího důchodce.
Výměna starých kusů mentálního nábytku Obyčejně tohle homogenizované vylepšení lidské společnosti nevnímáme, ale není těžké je postřehnout, když chceme. Každý, kdo žije v kosmopolitním městě nebo trochu cestuje, zaznamená, že předpoklad, že lidé jsou v dnešní euroatlantické civilizaci všude stejní, neplatí. Typický Francouz se od typického Skandinávce i typického Poláka pozná celkem snadno. Lidé z fotobank jsou odnikud, a to cíleně, aby byli prodejní v co nejvíce lokalitách (pravda, někdy svou provenienci prozradí například tím, že pro použití v západních médiích se u skupinových fotografií vyžaduje patřičný politicky korektní rasový mix; když ta fotka „unikne“ do českého média, působí bizarně). Celkem automaticky ovšem přijímáme, že něco jiného je realita, a něco jiného zobrazení – tak jako se liší mluvená a psaná čeština. Proto je nejúčinnější porovnávat obraz s obrazem, například když v televizní estrádě najede kamera na publikum: rázem vidíme rozplizlejší rysy, horší účesy, zejména patrné jsou následky celoživotní méně kvalitní péče o chrup. Kdepak, to nejsou žádné umělotiny z fotobanky.
Má cenu se nad tím pozastavovat? Lidi přece chápou rozdíl mezi reportážním zachycením reality a ilustrací či reklamní nadsázkou.
Chápou i nechápou. Samozřejmě by na dotaz potvrdili, že chápou. Ale dnešní doba je tak vizuální a bombardování obrazy je tak intenzivní, že tyhle obrázky pomalu okupují pozici primárních modelů chování: takhle se má člověk smát, takhle má být sebevědomý, takhle má bojovat s obchodním konkurentem, takhle si má na pracovišti nasazovat sluchátka na uši, takhle má slavit Santu a takhle Valentýna. Takhle nám nepozorovaně vyměňují staré kusy mentálního nábytku za nové, neznámo na čí doporučení.
Takže když se ukázalo, že sociální demokracie ilustrovala Jiřího Paroubka bojujícího za důchody Severočechů řadou rozesmátých Dánů, reakce volebního manažera Tvrdíka – že se jedná o běžnou praxi v oboru – ťala do živého. Je ta běžná praxe v pořádku? A má ji beze všeho následovat i politika?
I ilustrace může být lež Tvrdík má pravdu v tom smyslu, že rozhodně není průkopník. Lidové noviny připomněly, že už Vladimír Mečiar použil na billboardech krajinný motiv, ale tou krajinou jeho srdce ve skutečnosti bylo Švýcarsko. Ale příklad najdeme i v bohatší a civilizovanější zemi: loni v prosinci vyšlo najevo, že krátký film o životě ve Francii, produkovaný stranou francouzského prezidenta Sarkozyho UMP, obsahuje ve skutečnosti řadu záběrů z USA od agentury Getty Images. Zdá se to být zcela neuvěřitelné – Francie je hrdá na své umění žít a její vlády často prezentují svou činnost jako ochranu francouzského způsobu života před destruktivními tlaky globálního kapitalismu. A teď se najednou ukazuje, že tento údajně jedinečný způsob života lze ilustrovat stejně dobře záběry z Kalifornie a Wisconsinu! Zatímco filmový fanoušek rozezná francouzský film od amerického po třiceti vteřinách (a francouzský politik tvrdí, že ten francouzský je třeba proti náporu toho amerického chránit), Sarkozyho imagemakerům přišel záběr života amerických školáků zaměnitelný s francouzským. Pokud mají ti lidé na Paroubkových billboardech vůbec něco znamenat, pak není od věci připomenout, že zatímco Paroubek bojuje za jejich důchody, oni odcházejí do důchodu později než Češi. A jejich sociální systém je štědrý, ale zároveň přísnější: znají například Paroubkem odmítanou výpověď bez udání důvodu – a na hodinu! Paroubek by jistě namítl, že ti Dánové tam jsou jen pro ilustraci. Pak je ovšem jeho billboard výmluvným příkladem toho, že i ilustrace může být lež. A že dnešní převaha vizuální kultury sice nesmírně usnadňuje tzv. komunikaci, ale zato ztěžuje myšlení.
Možná už nám všem ta zaměnitelnost lidí z fotobank a jejich použitelnost k čemukoliv leze na mozek. Aspoň to tak vypadá, když si člověk připomene, že severočeští sociální demokraté zaplatili dobrovolníkům, aby předsedovi při jeho cestě vlakem po regionu „spontánně“ blahopřáli k narozeninám.
***
Lidé z fotobank jsou odnikud, aby byli prodejní. Učí nás, co je to žít, pracovat a radovat se. Mohou nás učit i politice?
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN
