Je to nový pocit, říkat, že s Lechem Kaczynským, polským konzervativcem, ztrácejí Češi významného spojence. Vždyť ani Edvard Beneš Poláky za spojence nezískal. Ne, to je deviza až posledních let.
Máme-li u nás hledat Kaczynského protějšek, najdeme ho zřejmě v Mirku Topolánkovi. Ti dva lídři byli každý z jiného těsta, jeden mluvil s polským patosem, druhý s českým vulgárním plebejstvím, ale v jádru jim šlo o totéž: ohlídat ambice Ruska, nesmířit se s tím, že obsadilo část Gruzie, aniž by to Evropě vadilo, a usilovat o americkou vojenskou přítomnost ve střední Evropě.
Ta vize spojovala Kaczynského s Topolánkem asi více, než ho mohl s prezidentem Klausem spojovat odpor k Lisabonské smlouvě. Vždyť na vztahu ke Gruzii či k bratrům Mašínům by se s Klausem neshodli ani náhodou. Až budou historici psát kapitolu o českopolském spojenectví, budou v ní figurovat jména Kaczynski, Tusk a Topolánek.
