Roman Šebrle zase jednou světu ukázal, jaký je bojovník. I když se mu zdaleka nedařilo podle jeho představ, byl schopen předvést špičkové výkony ve výšce a oštěpu, což byl základ jeho prvního zlata na letním mistrovství světa.
Na druhou stranu musím přiznat, že i když je Roman veliký závodník, měl při ósackém mistrovství docela velkou dávku štěstí. Otázkou je, jak by vypadaly konečné výsledky desetiboje, kdyby se Bělorus Kravčenko nenechal klukovsky vyloučit na startu stovky, kdyby si Američan Clay neobnovil při výšce zranění a neodstoupil a kdyby Smithe nelimitoval při oštěpu bolavý loket?
Pravdou je, že pokud by byl Jamajčan fit a hodil svých obvyklých šestapadesát metrů, zůstal by po devíti disciplínách na prvním místě a vedení by si při závěrečné patnáctistovce nejspíš pohlídal. Je totiž o poznání lepší běžec než Roman. Tomu však štěstěna ukázala přívětivou tvář.
Nejúspěšnější mistrovství Celkově byl světový šampionát nejúspěšnější v české historii. Dvě zlata a jedno stříbro – to tady ještě nebylo a navíc posadily atlety v modrobílých trikotech na šesté místo v hodnocení podle zisku medailí.
I když výprava odjížděla prakticky bez běžců, tak v ní byli jednotlivci, kteří dokázali zazářit a zacelit mezery, jež má na svědomí probíhající generační výměna. A ta bude dál pokračovat, protože za rok po pekingské olympiádě budou zřejmě končit další třicátníci jako Nikola Brejchová nebo Tomáš Janků. I Roman je v tomto věku, ale ten o závěru kariéry nechce mluvit.
Výborné ale je, že se v této situaci dokážou v české atletice objevovat nové osobnosti typu Báry Špotákové, Káti Baďurové nebo Zuzany Hejnové.
O budoucnost naší atletiky se nebojím, jen bych si přála, aby se do špičky dostalo víc běžců. Věřím, že za nějakých pět šest let se zase nějaký objeví.
