Díky umění člověk někdy může uvidět svět očima druhého, na chvíli se ocitnout v jeho kůži, překonat povrchní rozdílnost a prožít hlubší spříznění s někým třeba hodně vzdáleným – ve všech smyslech toho slova. Televizní zpravodajství většinou lidi ukazuje způsobem, který takové vcítění znemožňuje – jako herce klopýtavě naplňující roli, již si určili buď sami, nebo jim ji přiřkla koncepce příspěvku. Občas ale někdo z té role vypadne a najednou se na obrazovce otevře jiná dimenze.
Zažil jsem něco takového ve chvíli, kdy Nora Fridrichová konfrontovala poslance Marka Bendu s tím, co zjistila o jeho rigorózní práci. Šlo o její rozsah – na dostatečný počet stran ji poslanec vymrskal „kreativním“ řádkováním a velikostí písma. Měřeno obvyklým standardem byla práce skoro o polovinu kratší.
Benda se hájil – sto stránek je sto stránek. Jako kdyby mu ale chyběla potřebná drzost. Opakoval svoji mantru jaksi nepřesvědčeně, v jeho očích bylo znát vědomí, že je v průšvihu, který tímhle trapasem teprve začíná. Snad si uvědomoval chabost a nedostatečnost svých výmluv a zároveň nebyl s to přijít s nějakou lepší – asi prostě žádná taková nebyla.
Na jeho uhýbavém pohledu bylo cosi zranitelného, bylo snadné v něm cítit paniku člověka, který má platit za cosi, o čem byl dávno přesvědčený, že je to promlčené. Pokud v něm divák viděl především papaláše, který narazil se svým přesvědčením, že mu projde úplně všechno, musel to být uspokojivý pohled. Když v něm ale zahlédl taky člověka, kterému se právě vrací nějaké starší provinění, vedlo to spíš k empatii – snad každý podobnou situaci zažil. Marek Benda jako obhájce svých studijních „úspěchů“ totálně selhal, odhalil se ale v tu chvíli jako lidská bytost. Asi zrovna o tohle moc nestál. Asi se s tím ještě pokusí něco udělat. Ale stalo se to.
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
