Východoněmecká vokální skupina Prinzen přišla začátkem devadesátých let s hitem, v němž se snažila vystihnout lidský charakter podle toho, v jakém autě kdo jezdí. Ač si sami „princové“ libovali v cyklistice, úspěch to byl v zemi krále „mercedesa“ veliký. Kdepak šaty dělají člověka nebo Řekni mi, co čteš, a já ti povím, jaký jsi. Přitom šaty i četba mohly vést pro svou univerzálnost i určitou láci k daleko objektivnějším výsledkům než cesta do hlubin občanské duše pomocí auta. Navíc tehdejší statistiky silničních nehod hovořily jasnou řečí: i kdyby si někdejší trabantista koupil stokrát opela či forda, svůj vlastní původ nezapře. Podceňování akcelerace „západních“ aut stálo nemálo „východních“ řidičů zdraví, ne-li dokonce život.
Má to však znamenat, že východní Němci jsou, respektive byli samí „trabanti“? Takový závěr může vyvolávat rozporné pocity: je nejspíše srovnatelný s tvrzením, že všichni Češi jsou „škodovkáři“.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
No, možná „trabantová“ paušalizace východních Němců je o něco horší než „škodovková“ paušalizace Čechů, ale to spíše souvisí s tím, že všechno, co se týkalo východoněmeckého socialismu, bylo pocitově horší - nebo směšnější? - než cokoliv, co se týkalo například reálného socialismu českého střihu.
Přesto mnozí Češi, a to ne ledajací, byli přesvědčení „trabanti“. Vždyť jen kolik známých disidentů si svého trabanta přeneslo i do lepších časů po sametové revoluci! Namátkou jmenujme jen Jiřího Dienstbiera, Luboše Dobrovského, Pavla Seiftera, Ladislava Lise nebo i Františka Černého. Je pravda, že po jistém čase je opustili. Řada z nich však na svého „traboše“ vzpomíná s láskou v hlase dodnes. Značně se tím liší od řady východních Němců, kteří své rodinné příslušníky, na které čekali nezřídka celých deset let, zanechávali coby nepotřebné „bakelity“ v roce 1989 při útěku do zaslíbené země ještě před závorou. Často napospas českým brakýřům.
Kdepak, být „trabantem“ bylo daleko složitější, než aby se z toho udělala dodatečně nějaká laciná pointa. Na to byli mistři spíše západoněmečtí komedianti, kterým trabant připadal jen jako vítaný vtip, s jehož pomocí mohli říci řadě východních spoluobčanů, co si o nich myslí, a ještě se u toho tvářit, že to myslí laskavě a kamarádsky. Takové vtipy mají bezpochyby řadu společenských výhod, neboť je lze říkat kdykoliv a kdekoliv. Jejich jedinou nevýhodou je, že většinou nebývají vtipné.
Navíc trabant jen zdánlivě vystihuje šarm „staré dobré“ NDR. Pokud už by bylo třeba najít nějaké auto, které by charakterizovalo východoněmeckou diktaturu v její přizpůsobivosti a neomalenosti, tak potom ona kritéria splňoval daleko spíše Wartburg. Jeho obliba ostatně jen vzácně překročila hranice východního Německa. Většina českých řidičů si v této automobilové třídě raději kupovala tuzemský výrobek. To trabant neznal hranic. Samozřejmě s výjimkou železné opony.
Disident v říši aut
S jistou nadsázkou lze tvrdit, že trabant byl takové disidentské auto. Nejen proto, že v něm jezdila řada českých disidentů, ač ten nejznámější si oblíbil mercedes. On byl trabant vlastně sám o sobě takovým disidentem v říši aut. Vždyť co jiného znamená disident, nežli odpadlík, odštěpenec a do jisté míry též outsider! Trabant, s nadsázkou řečeno, věděl, kde je jeho místo, nikam se necpal, nic nepředstíral a limitoval své společenské funkce pouze na tu nejpotřebnější: dopravit svého majitele z bodu A do bodu B.
To, že přitom disponoval poměrně značným úložným prostorem, bylo spíše sladkým tajemstvím majitele. Žádná okázalost, žádná zbytečná dekorativnost. V jistém ohledu byl trabant vlastně svobodnější a ve svém fungování suverénnější než jeho majitel. Ten často musel do této suverénnosti teprve s pomocí trabantu dorůst. Akceptování trabantu jako vlastního vozidla pak nezřídka signalizovalo schopnost povznést se nad ambivalentní lákadla reálného socialismu. Vždyť kolik ponížení často obnášelo takové shánění „žigulíka“ přes známé?
Pravda, s touhle představou soudruzi z bývalé NDR totožnost vozítka zvaného trabant - v překladu satelit, družice - před půlstoletím neplánovali. Ale co. Vždyť on se i ten reálný socialismus nějak vymkl. V každém případě bych byl raději označován za trabanta - třebaže jsem nikdy žádného nevlastnil -než za nějakého „bouráka“ z Tuzexu. Jen doufám, že to východní Němci dnes vidí podobně. Tak happy birthday!
S jistou nadsázkou lze tvrdit, že trabant byl takové disidentské auto. Nejen proto, že v něm jezdila řada českých disidentů, ač ten nejznámější si oblíbil mercedes.
O autorovi| Tomáš Kafka, překladatel a diplomat
