Velké věci jsou v době svého vzniku často kontroverzní. Vyvolávají vášně a rozdělují lidi. Je to tak skoro vždy. Má to logiku, protože velikost nových věcí spočívá v tom, že svou dobu přežijí. Na rozdíl od věcí průměrných a líbivých, které jsou obvykle přijímány vlídně a bez emocí.
Neplatí to však obráceně, totiž že věci přijímané nejednoznačně a s vášněmi jsou vždy výjimečné. Kontroverzní může být hloupost či nesmysl. Proto říkáme, že realizovat velké věci vyžaduje odvahu. Někdy to vyjde a jindy nikoliv. Skoro se chce říct, že mnohem častěji to nevyjde. To by si měl uvědomit Jan Kaplický a všichni, kteří návrh jeho knihovny dnes vydávají za etalon vkusu, či dokonce světovosti. Jako by se nepochopení zeleného blobu rovnalo omezenosti, neschopnosti dohlédnout si na špičku nosu a příslovečné české malosti. Tak to samozřejmě není. Jestli současná trapná situace kolem projektu knihovny něco dokazuje, tak je to český amatérismus a lajdáctví.
Pokračování na straně 10
Udělejte gesto, nechte na Letné...
Dokončení ze strany 1
Příprava a rozhodování o tak velkém a především nákladném projektu musí být stoprocentně neprůstřelné. Ptejme se, proč ředitel knihovny nemá v ruce jasné smlouvy a proč město vyslalo na jednání člověka, který neměl patřičný mandát.
Mnozí ukazují jako hlavní viníky situace pražské zastupitele, kteří se rozhodli projektu zabránit. Takové je vidění většiny médií. Prezentujeme politiku jako něco nízkého, co brání pokroku a realizaci velkolepých věcí. Jenže to je nejen hloupé, ale dokonce nebezpečné! Krmí to tu českou potřebu vidět politiku jako něco špatného a zpátečnického.
Knihovna se staví z našich peněz, a je to suma ohromná, dokonce i v relacích státního rozpočtu. Politici mají nejen právo, ale dokonce povinnost o takové věci rozhodnout. Z té povinnosti se pak odvíjí odpovědnost. Chybou proto není, že se politika plete do architektury. To může tvrdit jen hlupák. Chybou je, že se to děje až teď. V tom je český amatérismus, který neumí dát běžným procesům jasná a nezpochybnitelná pravidla. Ne, tady se něco peče v polopřítmí a napůl nelegálně. Odpovědným lidem je to jedno, zatímco realizátorům to nejspíš vyhovuje. Další typicky česká vlastnost: hodíme problém do placu a „ono“ to nějak vyhnije. Debata ztratila smysl Zastupitelé jsou proti Kaplického knihovně z jednoduchého důvodu: protože můžou. V normální zemi by rozhodovali ještě předtím, než by byla soutěž vyhlášena a než by do ní stát nalil první velké peníze. Vůle zastupitelů se měla zračit v podmínkách soutěže. Dnes měli být pražští politici už „obestavěni“ zdmi nerozbitných smluv.
Proto platí, že jestliže se nyní stavba Kaplického blobu zastaví, bude to spíš vina těch, kteří jeho stavbu podporují a prosazují. Jestliže na stavbu vypsali mezinárodní soutěž, museli vědět, že výsledkem bude dílo mimořádné a provokativní. Tedy že vyvolá velký odpor minimálně části veřejnosti. Tím spíš na něj měli být připraveni.
Slyšíme, že projekt spolkl už dvacet milionů. Když někdo nezaplatí jen zlomek této sumy na daních, hrozí mu vězení. I proto bychom měli vědět, kdo tuhle věc zpackal, a nenechat se ohlušit pokřikem, že jakýmsi imaginárním viníkem je česká zabedněnost či neschopnost pochopit moderní umění.
Opak je pravda, debata o Kaplického návrhu byla korektní a zajímavá. Právo vyjádřit svůj názor měly obě strany a tak se stalo. Nelze říct, že by odpůrci stavby nějak hrotili vášně a emoce. Hystericky reagoval spíš Jan Kaplický, který se cítil uražen a zaskočen, že se někomu jeho projekt nelíbí. I on s tím měl přece počítat: zvlášť když navrhl něco tak pozoruhodného a zajímavého. Místo toho jsme slyšeli, že je obětí naší malosti a že Česko nepřijímá lidi, kteří „nebydlí na Václavském náměstí“. Tuhle přihlouplou větu opakoval hned v několika rozhovorech a v jiném zase řekl, že náš výhled do světa cloní „dva půllitry nad sebou“.
Nevíme, proč se nakonec pražští zastupitelé rozhodli vzbouřit. Možná jsou pod vlivem primátora Béma, jehož ideologický „guru“ Václav Klaus veřejně pohanil a deklaroval dokonce ochotu se proti její stavbě občansky angažovat. Ale možná byli zastupitelé lidsky dotčeni Kaplického fanfarónstvím.
Vznikla situace, jejíž řešení je problematické. Ať totiž bude jakékoliv, nikdo mu už nesmaže politický podtext. Teprve teď dojde k tomu, k čemu nikdy dojít nemělo: že se politika zamíchá s estetickými kritérii. Debata o návrhu knihovny coby architektonickém díle přestává být svobodná, protože v jejím podtextu je politika. Ztrácí tak smysl. Stanoviska „líbí“ či „nelíbí“ se najednou stala politickými deklaracemi. Ale není to proto, že by sama politika byla nějak „škodlivá“. Špatné je, když se s ní neumí zacházet. A to my v Česku zatím neumíme.
I když jedno řešení se možná rýsuje: „násilné“ zastavení realizace ve společnosti vyvolává zajímavý efekt. Kritizují ho totiž i mnozí ti, kterým se nelíbí a byli původně proti němu, například i mezi českými architekty. Je to taková voltairovská variace typu: „Blob se mi nelíbí, ale když už tu soutěž vyhrál, tak udělám všechno pro to, aby stál.“
Nenadávejme politikům, ale naopak je požádejme, ať učiní gesto. Ať přehlédnou diletantství těch, kteří stavbu realizují, a ukážou pokoru, která tak moc chybí architektovi. Je to cesta, která způsobí asi nejmenší škody, a řeč není jen o těch finančních. Konec konců, stejnou sumu stojí dvacet kilometrů dálnice. Velká gesta jsou naproti tomu k nezaplacení. Je tu navíc ta nezanedbatelná naděje, že na Letné bude stát stavba, která přežije svou dobu.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| MILOŠ ČERMÁK, novinář
