Ve francouzském městečku Héricy nedaleko Paříže dnes rodina a přátelé vyprovodí Ivanu Tigridovou, jež v noci na sobotu zemřela mezi svými nejbližšími, na hřbitov, kde už téměř pět let odpočívá její muž Pavel. Na pohřeb jistě přijdou i místní lidé, Tigridovi žili v Héricy dlouho a s bližšími a vzdálenějšími sousedy dobře vycházeli. Jako ostatně skoro s každým, či přesněji skoro s každým dobrým člověkem.
Manželé-nemanželé Téměř vždy se o paní Tigridové psalo, pokud vůbec, jako o „manželce Pavla Tigrida“, což byla a nebyla pravda. Ivanka se skutečně za Pavla (tehdy ještě Schönfelda) provdala v lednu 1948. Moc si ho po svatbě neužila, Pavel se nevrátil z Německa, kam odjel 23. února na služební cestu, což mu zachránilo ne-li život, pak na dlouhá léta svobodu. Měl štěstí, dorazil na hranice o chvíli dříve než zatykač, který na něj byl vydán.
Tigrid byl v bezpečí a noví komunističtí mocipáni si zchladili žáhu na Ivance: novomanželka byla zatčena a poseděla si tři měsíce ve vězení. Po propuštění se musela chodit hlásit, nejprve denně, pak každý týden. Dlouho to však netrvalo, protože se jí s pomocí rodiny podařilo podplatit převaděče, který ji za sto tisíc dostal přes hranice.
Mezitím se však stalo něco, co Tigridovi buď zapomněli a vytěsnili, anebo vůbec nevěděli: československé úřady je rozvedly. Zjistili to až po návratu do Československa na začátku devadesátých let. Pro Ivanku byla ta zpráva jako blesk z čistého nebe - chystali se už, že budou slavit zlatou svatbu, a místo toho se museli v tichosti znovu vzít v době, kdy už měli vnoučata... Co ale znamenal oficiální papír od státu, který jim přes čtyřicet let nemohl přijít na jméno? Tenkrát v osmačtyřicátém slavili svatbu v kostele, manželé samozřejmě byli a měli spolu postupně tři děti.
Vlídná bojovnice Dívat se na Ivanku Tigridovou jako na nějaký přívěsek jejího muže by bylo krutě nespravedlivé: zdaleka nebyla jen strážkyní rodinného krbu, kuchařkou, uklízečkou a pečovatelkou o děti. Tigridovi se o práci dělili. Ivanka sice nepsala knihy, to je pravda, ale rozhodně nebyla domácí puťka. Byla svému muži skutečnou partnerkou a v nejlepším slova smyslu s ním snášela dobré i zlé.
Sama tvrdila, že to bylo vlastně jen dobré, protože se na svět dívala pozitivně, ale nebyla to tak docela pravda. Když Tigrid po rozchodu s Ferdinandem Peroutkou odešel po dvou letech z Rádia Svobodná Evropa, jehož programovým ředitelem byl od roku 1950, odstěhovala se rodina do Ameriky - a tam vůbec neměli vždycky ustláno na růžích.
V roce 1956 Pavel Tigrid založil čtvrtletník Svědectví, z nějž se stalo nejznámější a patrně nejlepší exilové periodikum. Ivančin podíl na Svědectví bývá často přehlížen, ale byl významný. Stejně jako byla významná její role v pařížské „české vesnici“, kde působila od začátku šedesátých let jako jedna z osob, kolem nichž se lidé shlukovali.
Redakce Svědectví v pařížské rue Croix des Petits Champs měla otevřené dveře pro návštěvníky z Československa i pro pařížské a francouzské Čechy, kteří se tam zastavili, aby se dozvěděli, co je nového. Pavel i Ivanka návštěvy nevyhazovali, naopak jim věnovali pozornost a čas - a leckdy i hmotnější příspěvek.
Přítelkyně na telefonu V sedmdesátých a osmdesátých letech měla Ivanka v Praze řadu „telefonických“ přátel a dobře věděla nejen, koho zase zavřeli či propustili, ale také kdo se oženil či rozvedl, komu se narodilo dítě nebo kdo onemocněl. Tato společenská role se obvykle moc neoceňuje, ač je nesmírně důležitá: lidé přece nežijí v bolševických buňkách, ale ve společenství - a vytvářet společenství je časově i psychicky hodně náročná práce. Historie ji zachycuje jen zřídka, ta obyčejně počítá jen s „tvrdými“ fakty: s vydanými knihami, zastávanými funkcemi, roky vězení a podobně. Je to velká škoda -lidský život a život společenství se pak scvrkne a ztratí plnost.
Ivanka se ale neomezovala na řeči. Založila výbor na podporu lidí pronásledovaných v komunistických režimech, nevynechala žádnou demonstraci a pilně potichu posílala do Prahy peníze i věci, které se tu nedaly koupit, třeba obří sešívačku, která hravě sešila stostránkový časopis napsaný na průklepovém papíře.
Je mi líto, že se dnes nemohu přenést do Héricy, abych Ivance ještě nad rakví pošeptala, že nám nesmírně pomohla a že na ni myslíme a nezapomeneme.
***
Mezitím se stalo něco, co Tigridovi buď zapomněli a vytěsnili, anebo vůbec nevěděli: československé úřady je rozvedly
Tigrid byl v bezpečí a noví komunističtí mocipáni si zchladili žáhu na Ivance: novomanželka byla zatčena a poseděla si tři měsíce ve vězení. Po propuštění se musela chodit hlásit, nejprve denně, pak každý týden.
O autorovi| Petruška Šustrová, komentátorka LN
