VRoyal Academy of Arts na londýnské Piccadilly tuto sobotu otevřeli výstavu s poněkud provokativním, či dokonce iritujícím názvem Skutečný Van Gogh: umělec a jeho dopisy.
Kdo je ten „skutečný“ Van Gogh, kterého slibuje název výstavy? Potřebujeme umělcovy dopisy, abychom poznali jeho podstatu, nestačí nám malby a kresby? Autoři polemizují s populární představou o legendárním umělci, od jehož smrti letos uplyne sto dvacet let. Na rozdíl od vžité legendy nebyl Van Gogh impulzivní, zmatený génius, ale přemýšlející, intelektuálně založený člověk, který až do posledních dnů promýšlel své obrazy. Tato snadno přijatelná úvodní teze, snad až příliš jednoduchá na to, aby jí divák věnoval mnoho pozornosti, slouží spíše jako určitý rámec, organizační prvek.
První výstava Van Goghových děl v Británii po čtyřiceti letech zahrnuje pětašedesát maleb, třicet kreseb a pětatřicet malířových dopisů. Jsou seřazeny v sedmi místnostech zcela tradičně - chronologicky. Od prvních potemnělých obrazů a kreseb holandské krajiny a pracujících farmářů pokračuje přes pestře barevná zátiší s květinami z pařížského období po ty nejznámější portréty (pošťáka Josepha Roulina, Dr. Gacheta, je tu i jeden autoportrét) a krajiny z jihofrancouzského Arles a blízkého okolí, kde Van Gogh prožil poslední léta.
Inspirace četbou i Japonskem Spojující nitkou táhnoucí se všemi oddíly je Van Goghův vztah k literatuře: je tu dokumentována jeho četba francouzských naturalistů, mezi vystavenými obrazy je i málo známé zátiší s barevnými obálkami francouzských paperbacků. Van Goghův vztah k japonským dřevotiskům, nesmírně populárním v Paříži konce 19. století, byl podle autorů výstavy zprostředkován četbou populárního románu Madame Chrysantheme (1888). Vliv japonských tisků je rozpoznatelný v jemné barevnosti a plošnosti Van Goghových pařížských obrazů.
Psaní a literárnost je centrálním, leč nenápadným tématem výstavy. Jeho přítomnost ovšem signalizuje už obraz z posledních let Van Goghova života, který byl vybrán na úvod: Zátiší se svazkem cibule z roku 1889. Na stole kromě cibule leží i dýmka, homeopatická příručka a dopis od Thea.
Goghovy dopisy, především bratru Theovi, jsou vystavovány málokdy, jsou totiž křehké a zřídkakdy opouštějí archiv. Zde, v kontextu všech těch úžasných obrazů, by je člověk takřka přehlédl. Pro výstavu jsou vybrány ty, které obsahují drobné náčrtky (Van Gogh je nazýval „croquis“), jež doprovázejí Goghovy popisy obrazů, na kterých právě pracoval či již byly hotové. Slovo je zde prvotní a obrázky slouží jako ilustrace, jako zjednodušené, informativní verze obrazů. Je to zvláštní, ale pochopitelný způsob komunikace (na jiných výstavách se většinou setkáváme s náčrty, které vedou k dalšímu zpracování).
Van Gogh měl velkou potřebu sdělovat své myšlenky, postřehy, potíže, se kterými se potýkal. Dopisy jsou zde vystaveny spolu s obrazy, jež byly jejich předlohou, a jejich srovnání nám prozradí, co považoval tvůrce na svých obrazech za to nejpodstatnější - které tvary, linie, motivy.
Van Goghovy popisy jsou výrazné, syté, jasné - nejlépe je charakterizují právě slova, jež se vztahují k obraznosti. Dva příklady: dopis číslo 896 Theovi: „Zde jsou tři črty - postava venkovské ženy, velký žlutý klobouk s uzlem blankytně modrých mašlí, velmi rudý obličej. Hrubá bílá halena s oranžovými skvrnami, na pozadí obilné klasy (...)“ Dopis doprovází dobře známý Portrét venkovanky se slamákem z června 1890.
Z doby krátce před smrtí pochází také pozoruhodná, takřka bezpředmětná malba Obilné klasy v jemných pastelových barvách. Van Gogh obraz popsal v dopise Gauguinovi, který ovšem nikdy neodeslal: „Nic než klasy, modrozelené stonky, dlouhé listy jako stuhy, zelené a růžové ve svém odrazu, žloutnoucí klasy lehce ohraničené bledě růžovou... Na tomto velmi živém, a přesto tichém pozadí bych chtěl namalovat portrét.“ Malířova slova tvoří v těch nejlepších případech plnohodnotnou paralelu jeho obrazů. Popisy uměleckého díla byly důležitou součástí těch nejznámějších básní již od starověku (pro tyto popisy se používá řecký termín ekphrasis). Ty Van Goghovy si zaslouží, aby byly zmiňovány v této tradici.
Nenápadný záměr kurátorů Obraz obilných klasů je jedním z posledních Goghových děl. V závěrečné místnosti se průvodní text znovu vrací k výchozí tezi: Gogh promýšlel své malířské volby až do samého konce. Právě z posledních dvou let jeho života pocházejí ta nejznámější díla. K nejpůsobivějším, namalovaným projasněnou barevnou škálou, patří kvetoucí sady - hrušky, meruňky, mandloně. Jasným důkazem jeho lucidity jsou nejen malby, ale i komentáře k nim - právě k těm obrazům, jež obvykle bývají vykládány jako odraz Van Goghova vyhroceného psychického stavu. Na účet rozvlněných cypřišů a horizontu hor Van Gogh poznamenal, že mu publikum jistě vytkne „kontury silné jako prst“, hory takhle přece nevypadají. A v dopise Theovi na adresu Dr. Gacheta, jenž malíře opatroval v posledních dvou měsících a který Van Goghovi zároveň seděl modelem: „V každém případě se mi zdá tak nemocný a zmatený, jako jsem já či ty.“
Při prohlídce Van Goghových děl je člověk natolik zaujat bezprostřední krásou, že se další úvahy stávají druhořadými. Až při zpětné reflexi vystupuje do popředí komunikativnost jako hlavní rys Van Gogha. Záměr kurátorů se zdařil - o to víc, že zůstal v pozadí, jako by se k tomuto poznání divák prokousal sám.
The Real Van Gogh: The Artist and His Letters. Do 18. dubna v The Royal Academy of Arts, Londýn. Vstupné pro dospělé 12 liber.
