Nobelova cena za literaturu je pořád ještě nejsledovanější a nejdůležitější uměleckou prémií. Je pozůstatkem někdejší vážnosti a dominance, kterým se literatura těšila, neboť není žádná Nobelova cena za film, za výtvarné umění, za hudbu. Je za vědu, mír – a za literaturu.
Rozhodování poroty je zahaleno do tajuplných skandinávských mlh, do kterých vidí skutečně jen věštci. Poslední desetiletí se můžeme vždy v říjnu vsázet, zda vyhraje nějaká třeba i dobře míněná exotika či přímo šílenost, nebo osobnost, která skutečně v literatuře něco znamená. Volba peruánského romanopisce Maria Vargase Llosy je v tom směru druhou možností, za což buďme švédským akademikům vděčni. Nikdo, kdo v posledních čtyřiceti letech zavadil o světový román, se nemusí rychle shánět, o koho jde. Vargas Llosa patří k nejproslulejším spisovatelům naší současnosti, je to stejná váhová kategorie jako takový Gabriel García Márquez, který Nobelovu cenu dostal, nebo Jorge Luis Borges, který ji naopak nedostal, a už vždy se bude tvrdit, že proto, že byl „reakcionářem“ a naprostým opakem toho, čemu se říká pokrokový intelektuál.
Vargas Llosa není ani reakcionář a nikdy se nezapletl s pravicovou diktaturou. Není však ani marquezovským „pokrokovým intelektuálem“, který jednoho ďábla chce vyhánět v něčem ještě trochu horším čertem. Jeho názory jsou spolehlivě liberální, demokratické a byly by dobře srozumitelné a blízké Václavu Havlovi, k němuž byl na začátku 90. let, když kandidoval na peruánského prezidenta, přirovnáván. Především je to vynikající spisovatel. Jeho prózy obstojí dokonale bez ohledu na to, co víme o jeho politických postojích a názorech. A přesně tohle by měl Nobel oceňovat. Letos tomu tak je.
