Vodkaď ste? – „Co?“ nepamatuju si, kdy by mě naposled na vleku někdo oslovil, když na dvojkotvě vyfasujete vedle sebe někoho neznámého, obvykle se kopcem promlčíte a nahoře si naznačíte, kdo odhodí kotvu. „Jste místní?“ – „Ne, jsem... z Prahy.“ – „Jezdíte jako místní,“ což by mě normálně potěšilo, kdyby to nebyl uhrovatý mládenec, kterého jsem před deseti minutami viděl vyrýt do sjezdovky nosem takovou rýhu, že v ní málem zmizela celá lyžařská školička i s instruktorkou Lucií. „Já teprv začínám,“ dodal. „Viděl jste toho starého pána v černé kombinéze? Narodil se v roce 1932, ale jezdí parádně.“ Rozhlédl jsem se, po ozářené sjezdovce sice svištěl někdo v černé kombinéze, ale na stařečka nevypadal. „Tak bych to chtěl někdy umět.“ – „Bezva,“ říkám rychle, „ale už jsme nahoře, bacha, tak šťastnou jízdu a příště padej radši dozadu,“ a rozbruslím to, abych byl co nejdřív z doslechu.
Dole ve frontě manévruju, abych nevyfasoval nějakého hovorného teenagera, připojím se k paní ve středním věku, ale sotva s námi lano škubne, ozve se: „Ty vleky, to je vynález, co? Já pamatuju, jak jsme vždycky museli šlapat.“ Proboha, co se to děje? Další žvanil! Že já blbec si nekoupil helmu, pojišťovna to proplácí a já bych teď mohl předstírat, že přes ni neslyším. „Nebo to noční lyžování, to za totáče nebylo, ale na tomhle kopci se před válkou jezdilo každou sobotu s pochodněma.“ – „A jak to víte, jste místní?“ – „Ne, ale říkal mi to ten starý pán, co jsem s ním jela posledně. Věřil byste, že už je mu šestasedmdesát?“ Šlehl jsem pohledem po černé postavičce na sjezdovce. Je fakt, že vytáčí kristiánky, jako kdyby se učil lyžovat ještě s jednou holí, ale jak dokázal rozkecat celou sjezdovku? Mluvení se šířilo jako virus: noční lyžování začalo vypadat jako večer v kavárně, kotvy se sunuly temným lesem a zněly z nich útržky rozhovorů, odkud kdo přijel, jak si jejich kolegyně na Špičáku vymkla kotník a že jestli je tomu pánovi v černé kombinéze fakt tolik, tak to klobouk dolů. A když jsem se přistihl, jak cestou nahoru s jednou zaraženou teenagerkou sám zapřádám hovor o tom, jak se jí jezdí na těch srandovních snoublejdech, protože to kromě jejího poprsí bylo jediné inspirativní téma k hovoru, rozhodl jsem se, že na toho dědka u vleku počkám. Sotva jsem dorazil dolů, už tam stál a díval se na mě. „Á, tady jsi. S tebou jsem ještě nejel,“ řekl.
Vypadal na padesát, byl opálený a držel se zpříma, ale pařát, kterým mě poplácal po předloktí, se určitě narodil za první republiky. „Kdys tu byl poprvý?“ rozhlédl se po šumavských kopcích. „Nevim, někdy jako malej.“ – „To já v létě jednapadesátýho, poslali nás sem na sena, ale většinou jsme lovili zmije, páč se tehdy vykupovaly a za tři už byla flaška rumu a partyzánky... já se totiž narodil ve dvaatřicátým, v šestapadesátým jsem emigroval a žil jsem ve Státech.“ Podíval jsem se na jeho vysportovanou postavu a tiše se rozzuřil – takovýhle produkt kapitalistického šlechtění se přijede vytahovat k nám na sjezdovku, zatímco jeho čeští vrstevníci jsou rádi, když si v domově důchodců sami dojdou na záchod. Rozbruslil jsem to, řítil jsem se dolů, ale pořád jsem ho cítil v zádech, nakonec jsem mu ujel, ale bylo to o chlup. „A proč nelyžuješ někde v Coloradu?“ houknu na něj výsměšně od vleku. „Jezdím si sem popovídat,“ přiznal ztěžka. „A proč nechodíš do hospody jako normální Čech?“ otočím se ke kotvě, že pojedu sám. „Chodil bych,“ ozve se za mnou. „Ale děsně se tam kouří a já kašlu.“
No počkal jsem, až si cvakne permanentku a vyrazili jsme do noci spolu. Podruhé jsem na něj čekal už se dvěma plechovkami piva od stánku. Ať si zvyká, jak to u nás děláme.
